I. Cesta do Frankfurtu, let s Air India, krátce o produkci Bollywoodu, noční přivítání v Delhi

Mohlo to být tak začátkem března, už přesně nevím, prostě to na mě padlo a já byl najednou rozhodnutej. Musím tam jet. Pár dní nato jsme s Vladem popíjeli čajíky v La Casa Blů a já mu povídám, že musím do Indie. „Ty vole, do Indie, jo!?… Hmmm… No já bych jel…“ A bylo. Nastaly měsíce zařizování. Není to až zas tak málo věcí, když se rozhodnete k takovéhle cestě. Scházelo nám toho dost, co bylo potřeba dokoupit, potom oběhnout takové nutnosti jako letenka, pojištění, vízum, očkování, léky, dolary, sehnat užitečné informace… No ale nakonec  přišlo 19. září a my se loučíme s kámošema, co nás přišli vyprovodit, na Želvě před autobusem do Frankfurtu a pak už se jen smějeme na kamarády za sklem, autobus se rozjíždí a my se otáčíme za svítícím panoramatem Pražského hradu a uháníme dál nocí pryč, dál a dál od domova.

Na hranicích s Německem Vlad jako jediný z celého autobusu nemá podepsaný pas. Prosíme jeden autogram, mistře… a jede se dál. Do Frankfurtu jsme dorazili asi v 5:30 ráno před hlavní nádraží. Vevnitř se ptáme na informacích jak se nejlépe dostaneme na letiště a ochotným úředníkem je nám doporučen vlak, který jezdí každých pár minut, jsou to asi čtyři zastávky. Jízdenky se kupují v automatu, takže potřebujeme rozměnit, ale okno směnárny je zavřené. V jednom obchodě nás při pokusu rozměnit prodavačka posílá do háje, tak si vedle kupujeme za marku (celých 18Kč) jeden loupáček a vzápětí už se za rozdrobenou tvrdou měnu s loupáčkem v zubech vezeme na jedno z největších letišť Evropského kontinentu.

Frankfurtské letiště je opravdu takové městečko žijící vlastním životem, ale díky výbornému značení a organizaci bez problémů proplouváme halami a šťastně se dostáváme až k našemu terminálu, k naší milé malé zastaralé žluté přepážce s nápisem Air India. Máme ještě pěkných pár hodinek času, které trávíme kouřením, pojídáním svačiny z domova, potulováním se po halách letiště a chytáním slunce na jednom z přilehlých parkovišť. Konečně se u liduprázdné přepážky začínají řadit nějací Indové a po nějaké době tam dokonce zasedne šikmooká úřednice a proces odbavování začíná. Dostali jsme letenky, batohy nám odeslali na pásech do pryč, lépe řečeno - doufáme, že do našeho letadla, a po malé prohlídce zdejší galerie s nicneříkajícím uměním nějakého avantgardního fotícího zřízence letiště či koho se začínáme protlačovat vstupním gatem skrz detektory do bezcelní zóny. Proplouváme mezi duty free shopy a klademe si otázku proč nás to zboží stejně i tady vyjde na daleko víc než doma. Konečně přicházíme do čekárny a za jejím sklem - Jumbo s okýnky malovanými jako okna chrámových paláců v mughalském stylu. Asi s dvouhodinovým zpožděním nastupujeme hadicí od vysavače na palubu, vítají nás letušky v červeném, zlatém, zeleném a já nevím jakém sárí, na čele s tečkou bindu, pilot má na hlavě turban… „Namasté!“ Uvelebujeme se v sedačkách a za chvíli už rolujeme na runway a pak… Sbohem Evropo!

Vedle mě sedí nějaký indický obchodní cestující a pokud zrovna nebaští jeden z pokrmů, kterými nás během letu hojně vyživovali, pak spí a jeho pozadí protéká jako sulc pod opěrátkem až na mou část místa k sezení. Ale já mám přece Indy rád… Ta cesta je ubíjející, o tom není pochyb, ale starají se o nás jako o kojence, promítají nám na obrazovku indickou paní a pána, kteří s úsměvem předvádějí, kterak si v případě pádu letadla nafukovat vestičku a jak správně dýchat z kyslíkové masky. Potom následuje nestravitelná kolekce filmů z produkce Bollywoodu, indické verze legendárních amerických filmových studií, společnosti, která drží světové prvenství v chrlení největšího množství filmů ročně a zároveň je obří prádelnou špinavých peněz. Jejich filmy jsou buď absolutní kopií akčních nebo romantických dílek západu nebo jsou banálním příběhem o zamilovaném mladém páru a nástrahách v cestě jejich lásky. Kdo neviděl, neuvěří. Do téhle chvíle jsem si myslel, že i ten nejmizernější film jde dokoukat do konce, třeba přes moc, ale když se zařekneš, jde to dokoukat. Mýlil jsem se. Nejde… Představte si třeba muzikál Pomáda, ve kterém vystupuje indický džigolo v tílku, slunečních brýlích, na krku zlatý řetěz, svaly má jako Silvester Stallone a s partou ostrých chlapců tam tančí proti skupině dívek oblečených jako panenka Barbie s bindu na čele a dělají na sebe tak neskutečné pohyby a grimasy, že místo toho, abyste se tomu alespoň povzneseně zasmáli, jen se strnulým výrazem ve tváři hledíte na ty výjevy na plátně a váš pohled očí připomíná pohled vojáka z Vietnamu, který právě prošel peklem džungle, ve kterém pohřbil všechny svoje kamarády… Na tohle, jak jsme později zjistili, se stojí v Indii fronty před vyprodanými kiny, kvůli tomu si odepřou ti chudí lidé svůj týdenní příděl rýže. Jestli je Hollywood továrnou na sny, pak Bollywood je sen sám o sobě. Nebo spíš noční můra... Filmy byly prokládány zprávami z GPS o naší poloze, výšce, tlaku, vlhkosti, větru, teplotě, času a jiných mě nicneříkajících veličinách. Za chvíli jsme měli prosvištěno všechno, co se dalo poslouchat z místní plejády hudebních kanálů, nebylo toho popravdě mnoho. Pak přišlo zase nějaké to jídlo, čaj, spánek, jídlo, čaj, spánek…

Zcela otlačení, ublemcaní, rozplizlí, zatuchlí, opuchlí, jsme byli po více jak osmi hodinách letu vytrženi z odevzdané letargie hlasem pilota, který oznamoval blížící se přistání. Jak letadlo dosedalo, marně jsem pod námi hledal zářící velkoměsto druhé nejlidnatější země světa. Za orosenými okénky kromě pár lamp letiště a nějakého toho světýlka v dáli jenom černočerná tma. GPS hlásí asi 1:30 hodin v noci a 35°C venku. Na letišti místo zřízenců stojí vojáci v uniformách. Nějakým zázračným způsobem se dostáváme k přepážce na razítko. Je tu strašlivé vedro a vlhko. Špatná klimatizace, říkám si, venku bude líp. Odskočím si na toaletu a když se přiblížím k umyvadlu, než stačím pustit vodu, nějaká hnědá ruka to udělá za mě. Chci si nalít na ruce mýdlo, nějaká hnědá ruka to udělá za mě. Umyji si tedy ruce, svoje bílé ruce, a on zavře kohoutek. Pak mi je osuší ručníkem a tu svoji hnědou natáhne v gestu, které nedovoluje pochyb. Zamumlám něco jako „Sorry, I didn't change money yet, Promiňte, já jsem si ještě nevyměnil peníze…“ a on na to tichým hláskem: „That's O.K.“ Vypadnu ze dveří ven s pocitem, že jsem někoho zavraždil.

Dostáváme se na řadu k přepážce. Sedí za ní úřednice, která se tváří, jako by byla paní vesmíru. A dost možná, že je. S přísnou rozvážností a patřičnou pomalostí se neustále rozhlíží po hale a mezitím jen tak mimochodem koutkem oka nakukuje do našich pasů. „Váš účel pobytu v Indii?“ „Turista“, královno, pouhý ponížený turista. Dostáváme razítko a jdeme si najít batohy. Od bankovních přepážek už na nás mávají a pokřikují úředníci. U jedné z nich si měníme 100$ za tučný paklík papírků s Gándhím. (Gándhího mají vyobrazeného snad na každé částce svojí měny). Potkáváme se tu s partou chlápků, co s námi jeli až z Prahy. Prý mají namířeno do Tibetu, jak dávají tušit cepíny na jejich báglech. Dostali se ven bez nějakého razítka, prostě prý někudy prošli. Ani se nedivím, celé to letiště se mi nějak nepozdává, těch pár úředníků a vojáků jakoby tam bylo jenom tak nějak mimochodem a mezi nimi se poflakují různé podivné existence a posedávají tu po zemi. Sedáme si v hale na sedátko ne nepodobné našim umělohmotným tramvajovým, balíme tabáček a uklidňujeme nikotinem své rozjitřené smysly. Nějaká babka před námi zametá rýžovým koštětem podlahu, vojáci, postávající opodál, si nás měří svými uhrančivými pohledy a my zíráme na tu mramorovanou halu, která připomíná spíš nějaké mauzoleum, než letiště a radíme se co dál. Před východem z haly by měl podle informací jezdit nějaký autobus až na Connaught Place, nebo si můžeme vzít rikšu či taxi, ale to se v noci dle Lonely Planetu nedoporučuje. Nebo můžeme prostě tak čtyři hoďky počkat tady v hale na svítání.

Netrpělivost zvítězila a my vycházíme ven. Ale copak tohle je východ z mezinárodního letiště? Vždyť jsme na nějakym staveništi, tady jsem málem šlápl na nějaký postavy zahalený do hadrů spící na zemi mezi odpadkama a co je, proboha, zase tohle? Řítí se k nám s křikem a máváním skupina černejch tlam, opodál vidíme jak naši známí cestovatelé do Tibetu vedou rozepři s několika dalšíma. „Sto rupií do New Delhi!“ „No, sir, 200!“ Nějakým způsobem jsme se do toho přimísili a vzápětí za usmlouvanou stovku nasedáme do jednoho z aut. Taxík to rozhodně není, jako ostatně žádné z aut tady stojících, jsou to černí taxikáři, takže honem bágly do kufru a už se vezeme na zadních sedačkách jejich klasického osobáku, který vypadá asi jako náš starý dobrý Spartak. Je to prakticky jediný druh auta, který na zdejších silnicích potkáte. Při pohledu na vnitřek se nemohu ubránit představě, že za bílého dne tu chovají drůbež.

Spolujezdec řidiče se na nás otáčí a má spoustu všetečných otázek, kterým ale bohužel jen stěží rozumíme díky jeho dokonale indickému akcentu. Ten chlápek se mi vůbec nelíbí. „Poprvé v Indii?“ „Nééé, podruhý“, lžeme mu a přitom valíme oči na tu tmu kolem, která má být hlavním městem země s miliardou obyvatel, na smečky toulavých psů povalujících se společně s krávami po silnici ve světle reflektorů našeho auta, lapeme po troše čerstvého vzduchu v té parní lázni a zadky máme stažené obavami kam nás asi ten vrahoun veze… Z jeho úsměvu jsem si přečetl něco jako „To vám tak sežeru, vy sráči!“ Nicméně řekl: „Welcome to India!“ No a pak se rozehrálo divadýlko tak věrně popisované v každém knižním průvodci po Indii a označené velkým vykřičníkem.

I přes nesrozumitelnost jeho řečí jsme vyrozuměli, že si najednou vzpomněl, že Paharganj, místo, kam bychom rádi dojeli, je zavřené kvůli hinduisticko muslimský nepokojům, takže nás zaveze jinam. Tihle taxikáři mají totiž dohodu s určitými hotely nebo kancelářemi, kam vás nehledě na vaše přání zavezou a zinkasují za vás od nich bakšiš. A výmluva o hinduisticko muslimských nepokojích je ta naprosto notoricky nejznámější.

Naše argumenty, že jsme mluvili po telefonu na letišti s kámošema, co na nás na Paharganji čekají a nic zavřeného tam není, nám nepomohly. „To mě máte za lháře?“ Jak bychom mohli, ty kurvo! Nejradši bych ho na místě zardousil, ale nevěděl jsem, jestli to nechce udělat on s námi. Po hádkách a kroužení bůhvíkudy po Delhi jsme zastavili před Tourist Information Office a pokračovali v hraní divadla. Volám do hotelů na Paharganji a všude mají nějaký problém. Nejspíš to bude tím, že mi do sluchátka odpovídá chlápek, co sedí asi metr ode mě tady za tím velkým zrcadlem na zdi. Je sice dobré, že si tohle všechno přečtete v průvodci, takže alespoň víte, na čem jste, ale stejně se vám to nevyhnutelně stane a vy na to můžete akorát tak zírat, říkat si: „Jo, tohle je to, jak to tam psali,“ ale to je taky asi tak všechno. Stejně s tím nezmůžete nic. Odcházíme tedy pryč od toho milého úředníka, co nám chce pomoct a hledáme hotel tady poblíž, náš průvodce je nám stále v patách. Prý mu nejde o peníze, jsme jeho přátelé a jestli chceme, můžeme jít přespat zadarmo k jeho rodině. S díky odmítáme a po nějaké době nacházíme v těchhle temných pustých uličkách hotel za relativně levnou, ikdyž oproti předpokládané ceně, asi trojnásobnou částku. Ovšem oproti první nabízené sumě v hotýlku nedaleko, kde za noc chtěli pouhých 200$, to byl uspokojující výsledek a my jsme po té nekonečné cestě už zase tolik sil neměli. Tápat tropickou nocí po temných ulicích neznámého orientálního města, kde mezi odpadky pospávají po zemi různé kašlající postavy zabalené do hadrů, pobíhají vychrtlí prašiví psi a každá ulice vypadá jako ta předtím… Ne, díky, na to teď opravdu nemáme. V pokoji jsme vytáhli spacáky, ve kterých ovšem nešlo vedrem vůbec spát, tak jsme se rozvalili jenom tak, pustili jsme vrtuli na stropě a vytuhli.