II. Den ve velkoměstě, Paharganj a pár postřehů o Indii, malá chvála chaosu, o posvátných krávách a asketických psech, nečekaná volba - Kašmír

Je ráno. Probudil jsem se rachotem ulice. Vstal jsem, otevřel okno a vychutnával si ten pohled. První denní pohled na Indii. Pod okny našeho hotelu právě náklaďák odklízí asi třímetrovou pestrou haldu odpadků, na kterých se přiživuje kráva, o kus dál troubí klaxony aut a motorikšů, cinkají zvonky kol, slunce praží do ulic o sto šest a chodí tu lidé, ti krásní snědí lidé. Tentam je špatný pocit z těch nočních sráčů.

Ve dne vypadá Delhi docela jinak. Ne že by ta špína a bída byly menší, ale přeci jen svítí slunce, pokud mu to příkrov smogu tedy dovolí, to je fakt, ale ulice jsou plné lidí, pouliční krámky, které tu jejich majitelé otevírají tak kolem deváté, desáté dopoledne, jak se jim zrovna podaří se probudit, jsou všechny naplněny pestrobarevným zbožím všeho druhu, doprava čile kmitá, troubí se od rána do večera na každém kroku, to město prostě přetéká životem. Indická města nejsou živá sama o sobě, jako třeba Praha, kde cítíš, že to město žije svým vlastním životem a lidé v něm jsou jen takové nastrčené kulisy, loutky. Když jdeš v zimě ve dvě ráno po Praze a jsi tam sám, stejně cítíš, a možná že i lépe než kdy jindy, to, co Prahu dělá Prahou. V Indii je to naopak. To město žije díky lidem, to město jsou ti lidé a bez nich není nic, je mrtvé. Jsou výjimky, města s historií, třeba Varanásí, ale jinak je to tak, protože devadesát procent měst Indie je naprosto stejných. Domy jako krabice poskládané jeden na druhém, jak se zrovna zadařilo, často jen s dírami místo oken, ze střech jim všude možně trčí ocelové dráty, příprava na přístavbu dalšího patra až budou peníze nebo jen šikovná výmluva pro úřady, neboť pokud není stavba dokončena, nemusí se platit daně, jedna taková krabice vedle druhé, ulice jedna jako druhá, jedno město jako druhé...

Je pravda, že si ve dne často ten pestrobarevný a smysly dráždící rej ulic a tržišť nemůžete zas tolik vychutnávat, protože jste všude jako bílá vrána. Vrhají se na vás neustále rikšové, kteří vás chtějí odvést nejlépe až do horoucích pekel, což odtud není až zas tak daleko, sir, pouhých 30 Rupií, obchodníci za vámi volají „Yes, sir!“ a zvou vás do svých krámků s cetkami, klenoty i drahými látkami, neboť ve vás tuší zisk, slibují vám speciální kvalitu za speciální cenu, všude ta stejná písnička. Vrhají se na vás žebrající děti, matky s dětmi žijící na chodníku, stařenky seschlé, slabé a malinké, které nemají nic než to jedno zašlé sárí na sobě, vás neodbytně tahají za rukáv, malomocní lidé zabalení v hadrech, mladí i staří lidé, kteří jsou více či méně zmrzačení k vám vztahují ruku pro almužnu… Není až tak neobvyklé potkat celkem mladého člověka bez nohou, jak se ve svých roztrhaných a špinavých hadrech sune za pomoci rukou po ulici nebo dokonce přes křižovatku mezi troubící dopravou, která ho zázračně objíždí, jiný beznohý tu válí sudy v odpadcích a splašcích ulice s napřaženou rukou a sténá: „Alláh, Allááh!“ Ale na všechny tyhle lidi se přeci nemůžete rozzlobit za to, že ve vás vidí svou naději na přežití dalšího dne. Vždyť tím tu pro ně opravdu jste. Každé ráno vstávají tyhle hordy lidí, o nic horších než my, ale o sto procent chudších než my, zpod svých přikrývek z prachu ulic a vyrážejí bojovat svůj denní boj o holé přežití. A mají docela pravdu, když si myslí, že i tenhle zápaďáckej somriš s dredama, co tu jde kolem, si oproti nim žije jako prase v žitě. Ikdyž tu dost bílých třeba také žije dost asketickým způsobem života, mají pořád zadní vrátka, mají svou ambasádu, mají možnost, jak z toho ven. Ale tihle zdejší lidé mají jen svoji naprostou bídu otevřeně jim přiznávanou jejich vládou a jedinou jejich nadějí je to, že se poté, co zemřou v prachu ulice mezi odpadky a výkaly na tuberkulózu nebo tyfus, narodí v příštím životě alespoň jako ten blbej motorikša.

Normální rikšové, ti šlapací, to je také kapitola sama pro sebe. Delhi je podle statistik po Mexico City druhé nejznečištěnější město světa, den pobytu v Delhi se vyrovná nejméně 20 vykouřeným cigaretám, pro smog není zpravidla vidět modrou oblohu a slunce a to často ještě i několik hodin cesty za městem. Tropická vlhká vedra způsobují v kombinaci se smogem dokonalý efekt, při němž jste během chvíle pokryti povlakem smíchaným z potu, mastnoty a špíny a vysmrkáte-li se do kapesníku, nestačíte se divit, kde se ve vás ty saze berou. Mimochodem nevím, jak se s tímhle faktem poprali cestovatelé, kteří radikálně doporučují do Indie světlý oděv. Údajně je to kvůli moskytům, ale nepřišel jsem na to, co tím myslí, protože zdejším moskytům je upřímně jedno, jestli máte zrovna košili bílou nebo černou. Ostatně ani repelenty jim příliš nevadí, snad i proto, že v tom vedru z vás stejně každý repelent během chvíle steče a tak vám nezbývá než tohle všechno hodit za hlavu a prostě se jen spoléhat na ochrannou ruku matky štěstěny, která od vás odvane všechny komáry s malárií nebo horečkou Dengue. Ikdyž nutno dodat, že v Delhi díky zdejší ekologické situaci zas tolik moskytů nepotkáte. Co se však oblečení týče, osobně všemi deseti doporučuji – bílého pomálu. Pokud nechcete denně utrácet rupky za prádelnu, stane se pravděpodobně z vašeho bílého trička po půlhodinové procházce po Delhi batikovaný hadr na podlahu a při jiných příležitostech z toho nevyjdete o mnoho lépe. V Indii je prostě o něco více špíny než u nás… Ale vraťme se k těm šlapacím rikšům. Prostě v tomhle prostředí ten rikša funí do kopce se svým klientem na zadním sedátku a loká všechen ten hnus koncentrovaných průmyslových zplodin do svých plic a zatímco klient si hoví na sedátku a chrání si ústa i nos rouškou, ten chlapík šlape a snaží se nepolevit, potí se, aby nepřišel o svého zákazníka, protože konkurence je silná. Do toho všeho vydatně kouří bídýska, no a za pár let zemře nepěknou plicní chorobou v ulicích velkoměsta stejně ubohý, jako se narodil. Brahma s vámi, don Quijoti.

Nicméně takovýchhle věcí tady na člověka neustále útočí ze všech stran mraky, takže zas tolik není schopen nějak na to reagovat, babrat se v tom, přemýšlet, jestli se má smát nebo plakat, protože je to bez přestání tolik podnětů, že ho to nenechá na chvíli vydechnout. Tady musíte vypnout svého analyzátora, svého korektora nepatřičnosti a prostě se do toho ponořit. Tady totiž nic nevymyslíte, všechny předsudky mravní a estetické tu vezmou za své. V těch ulicích vedle sebe v harmonii žije krása s hnusem, veškeré na západě uměle vytvořené bariéry tu padají, všechno, co patří k životu tu máte vedle sebe přímo před sebou na talíři. Krámek se šperky, lesklými látkami z brokátu, úředníka v obleku s aktovkou, ale tenhle chlapík se klidně zastaví na křižovatce jednoho z okruhů Connaught Place a vymočí se v klidu před zraky všech kolemjdoucích na plesnivou zídku, která má být nespíš veřejným záchodkem a ty chcanky tečou po chodníku až na silnici, on si zapne poklopec u svých nažehlených kalhot a kráčí dál s diplomatkou v ruce přes kravská lejna kolem krávy, která leží mezi dvěma proudy silnice, vedle spí někdo zamotaný v hadrech, ale to už náš hrdina vstupuje do blyštivých skleněných dveří svého úřadu, před kterým se právě usadila na chodníku bosá žebračka s dítětem. Vedle se v úzké uličce zrovna kráva natěsnala mezi zeď domu a stojící auto, kterým kymácí na své cestě kupředu, kolem projíždí sikh na kole, na hlavě oranžový turban, mocný plnovous mu vlaje společně s dlouhým pláštěm, pod kterým mu vyčuhují kostkované trenýrky, u pasu se klinká šavle… Místní lidé tu mají na vaše nechápavé otázky nebo údiv takovou pěknou, jednoduchou odpověď: „This is India. In India everything is possible. Tohle je Indie. V Indii je možné všechno.“ A mají recht!

Ale všechny tyhle poznatky na nás v tuhle chvíli teprve čekají. Bereme si nyní svoje věci a s radostí opouštíme tenhle hvězdičkový hotel a čtvrť, stejnou jako jakákoliv jiná až na to, že jsou v ní hotely dražší než jinde a vydáváme se do ulic s cílem dostat se na kýžený Paharganj, základnu všech cestovatelů na nízké noze. Během chvilky jsme chytili motorikšu a už se vezeme. Nádhera. Chlapík s urputným uhrančivým pohledem drží řidítka své oplechované trojkolky, na předním skle se mu klimbá figurka Šivy a frčí to s námi jako vítr až nám lítá prach ulic do očí a skáčeme do stropu přes hrboly, kterými jsou zkrášleny všechny cesty v téhle zemi. A už jsme tu.

Paharganj. Ale kde to přesně jsme, z jaké strany, která ulice je ta hlavní… Stojíme, rozhlížíme se, pátráme po záchytném bodu. Ale pokud jste kdekoliv v Indii za bělocha s báglem na zádech, neřku-li s knižním průvodcem v ruce a bezradným výrazem v očích, máte kolem sebe ihned snad desítky ochotníků, kteří vás chtějí odvléct tam, kde z toho budou mít profit, do toho tu na nás dotírá nějaká žebračka s dítětem… To se prostě nedá. Během chvíle nás měli. Zakotvili jsme v hotelu Star View, na protějším konci Paharganje od nádraží. Ten tlusťoch, co nás dostal, se představil jako Babloo, pořád se směje, vtipkuje a tváří se jako největší přítel. Říkáme si, že tu zůstaneme a kdyžtak se poohlédneme bez báglů po jiném ještě levnějším hotelu. Později jsme se dozvěděli, že ta jejich střešní restaurace, co tu mají, není tak úplně v pořádku. To tu sice není žádná, ale v téhle prý pajcují olej na smažení motorovým, což nás naštěstí tady nepotkalo, ale při cestě z Kašmíru do Jammu jsem měl, mám pocit, tu čest… Nikomu bych to nepřál. Ale o tom později. Chvíli jsme si odpočali na pokoji a pak jsme si vyšli na terasu sledovat ruch ulice.

Úžasné, nepochopitelné, bizarní a přitom tak přirozené. Jak se v těch uzounkých uličkách prodírají mezi sebou rikšové, lidé, krávy, psi, i auto se sem vtěsná, i slon se vejde. Po ulicích směs výkalů zvířat, splašků z okolních restaurací, rudých skvrn plivanců náruživých žvýkačů betelu, slámy, slupek z banánů, pomerančů, mandarinek, buráků, papíry, igelitové pytlíky a celá další škála odpadu, který zdobí tradičně všechny cesty indických měst. Odpadní stružky podél cest, stejné jako ve středověké Evropě, kterými tečou všechny splašky a výkaly, jsou už ale postupně nahrazovány ve větších městech kanalizací. Odpadky čas od času majitelé obchůdků smetou od svého krámku buď na hromádku vedle, která je později zase rozprášena, nebo to alespoň odmetou pryč, dál do ulice, pryč od svého. V Indii sice semotam uvidíte nějakého metaře, ale to je spíš před takovými místy, jako jsou úřady nebo pár těch lepších restaurací, hotelů či obchodů. Jinak tu odpadky průběžně vyhnívají podél cest a jsou nahrazovány stále novými a novými. Nikdy nekončící proces. Nenahraditelnými luxy ulic jsou tu posvátné krávy, kterým nedělá problém spolknout i takové věci jako jsou třeba noviny nebo igelitový pytlík. No a co přehlédne bdělé oko krávy, to zbývá pro psy. To jsou totiž ti skuteční chudáci Indie. V Indii psi nikomu nepatří, protože kdo by živil ještě psa, když stěží uživí sebe. Psi se po Indii potulují všude volně jako krávy, ale narozdíl od nich nejsou posvátní, takže sečteme-li seznam jejich výsad, dojdeme k počtu nula. Ale lidé jim neubližují. Ve městech jsou na tom však skutečně zle. Vychrtlí na kost, nezřídka mají prašivinu nebo nejrůznější boláky, zlámané nohy… Ale nejsou agresivní. Jsou spíš plaší, vylekaní a na druhou stranu laxní, částečně asi vysílením, takže se často stočí do klubíčka na místě, kde na ně zákonitě někdo musí šlápnout nebo je přejet. Ale jednu výsadu přeci jenom mají. Jsou svobodní. Naprosto svobodní. Potulují se touhle zemí jako krávy a sádhuové, občas jsme někde na cestě potkali i třeba párek mezků, vykračujících si po silnici, kam je kopyta nesou, potkáte tu i svobodná prasátka, kozy, je tu dost zvířat, která nikomu nepatří a jentak se toulají zemí. A krávy - z těch tu čiší opravdu naprostá svatost. Poklidně si to sunou ulicí přes silnici a všichni se jim ohleduplně vyhýbají. Jen když si usmyslí ochutnat třeba zeleninu ze stánku nějakého pěstitele nebo způsobí dopravní zácpu, občas dostanou kárný pohlavek za uši. Navíc tu zázračně už na dálku tahle zvířata reagují na určitý zvuk, který na ně Indové vydávají. Když ze svého hrdla vyrazíte něco jako „Uuuuh! Uuuh!“, kráva ví, že tu nemá co pohledávat a změní směr svojí cesty. Potkáváte tu krávy spící na silnicích, krávy stojící zvědavě před obchůdkem nebo restaurací a zírající nehnutě deset minut dovnitř, krávy kráčející po schodech, krávy tu potkáváte zkrátka všude, i na těch nejneuvěřitelnějších místech. Jsou to prostě rovnocenní obyvatelé země a nikdo se jim neplete do života.

Jak se tak kocháme z balkónku a pokuřujeme tabáček, všimneme si, jak se na nás zezdola kření Babloo a mává rukou, abychom šli k němu. Posadil nás do své motorikšy a že nás prý proveze. Říkáme mu, že potřebujeme na vlakové nádraží koupit si jízdenky do Amritsaru a on na to, že nás tam tedy zaveze. Po cestě se pořád směje a vyptává se na nejrůznější pitomosti, nabízí nám děvky a drogy a místo na nádraží nás dvakrát vyklopil před nějakým tourist officem s ujištěním, že to je to nejlepší místo pro nás a nepochybně za nás od nich shrábnul bakšiš. Ve druhém officu jsme vyměkli, protože jsme se už předtím dozvěděli, že v Amritsaru, Darmshale a okolních končinách, kam jsme měli namířeno, teď ještě doznívá monzun a koupili jsme si tu na ráno lístky do Jaipuru. Potom jsme řekli Babloovi, že chceme zpátky na Paharganj a tam jsme se vmísili do davu dříve, než vůbec dostal šanci naznačit, že by třeba měl za povození dostat nějakou odměnu. Dobře mu tak. Pomalu se začínáme orientovat v orientě. Ve městech holt lidé za každé uprdnutí chtějí prachy, prachy, prachy… Ale s tím se nic nedá dělat, aby tady v tom přelidnění a bídě člověk přežil, musí se umět sakra ohánět, musí být hbitý jako kočka, mazaný jak opice a výřečný jako papoušek. Většině těchhle lidí, neříkám, že všem, ale opravdu většině, jde přitom skutečně jenom o to, aby celá jejich početná rodina měla večer alespoň kopeček rýže k snědku, ikdyž to tak nemusí na první pohled vypadat, protože zdejší lidé se i přes svoji bídu neustále usmívají, vtipkují, zpívají si. V Indii se všude hodně zpívá…

Jak jsme se prodírali Paharganjem, několikrát nám byly nabídnuty drogy a nezřídka se dokonce stane, že vám takový dealer ochotně daruje svoji v barvách vyvedenou vizitku i s faxovým číslem. Na to, že jsou tu drogy zákonem zakázané, tu s nimi obchod kvete snad víc než kde jinde.

S jedním takovým, mohlo mu být tak sedmnáct a  jmenoval se Hanroo, jsme se dali do řeči v jeho obchůdku v postranní uličce. A jak jsme se spolu bavili, dozvěděli jsme se, že je z Kašmíru, má tam hausbót a ceny, za které ho pronajímá, se nám celkem zamlouvaly. Akorát tu byl už ten náš lístek do Jaipuru… „To není problém, já vám ty peníze dostanu zpátky a zítra můžete odjet do Kašmíru.“ Po chvíli domluv jsme si nakonec plácli.

Večer jsme vedle našeho hotelu potkali jednoho Němce, jmenoval se Herman, měl blond vlasy, na hlavě číro, dlouhou bradku, v uších mu visely klektáky a říkal, že se právě vrátil z Kašmíru, kde byl několik týdnů. Je v Indii už jako doma. A jak jsme se tak bavili, zjistili jsme, že má známosti s chlápkama vevnitř v kanceláři a ti mají také hausbót v Kašmíru. Pověděli jsme jim o Hanroovi. Prý ho znají a moc by mu nevěřili. Víceméně to byly asi jenom řeči na zničení konkurence, ale když jsme se dozvěděli, že majitel toho jejich hausbótu je jakýsi Shaffi, který byl na K2, ne že bychom jim to hned baštili, ale fotky vás přesvědčí, když ten chlápek, co vám je ukazuje, na fotce stojí vedle Reinholda Messnera. Takže jsme vyměnili hausbót Hanrooa za hausbót Shaffiho a pak jsme si sedli na střechu hotelu a sledovali to představení pod námi ve světlech lamp. Za námi se klaněl nějaký muslim u zdi svou večerní modlitbu, vedle si na střeše baráku kdosi ustlal na dece k noclehu pod hvězdami a my jsme šli nakonec také na kutě. To, že pojedeme jinam, než jsme původně chtěli, se nám tu stalo potom ještě několikrát. V Indii se naučíte neplánovat, protože plánování tu prostě nefunguje. Naučíte se myslet jako místní lidé. Nanejvýš den dopředu. Věřte - o to víc si potom vychutnáváte přítomnost každé chvíle.