Brzy ráno nás vzbudil Farook, synovec Shaffiho. Jeli jsme do jejich bytu v muslimské čtvrti Old Delhi. Tam jsme se potkali se Shaffim a Hermanem, posnídali jsme toasty se zdejším slaným máslem a vejci, chvíli poseděli a potom nás vzali k sobě do kanceláře. Jeden dva čaje a pak už se vezeme se Shaffim motorikšou na sever Delhi k našemu autobusu. Cestou jsme samozřejmě uvízli v tradiční zácpě, o jaké se našim motoristům ani nesní. Vozítka nejrůznější velikosti i podoby, od autobusů a náklaďáků až po nebohé cycle rikši nebo lidi táhnoucí vozík s nákladem, všechno se mačká mezi sebou. Jakmile někdo zahlédne nějakou tu skulinku, už se tam natlačí, provoz v určeném počtu proudů se tu rozhodně nedodržuje, co také chtít v zemi, kde neexistují dopravní značky. Všechna vozidla neskutečně smrdí a bez přestání troubí ve smogovém oparu čtyřicetistupňového poledne Delhi. Nakonec jsme se ale k autobusu přeci jen dostali. Ještě chvíle čekání, potom se autobus vmanévroval za pokřikování a posunků kolemstojících do zácpy silnice a pomalu jsme se rozjeli. Pryč z Delhi, pryč, směr Kašmír.
Po cestě míjíme neutěšená místa, smetiště s haldami odpadků a bažinami kolem a mezi tím stojí chatrné přístřešky z klacků, slaměných rohoží, igelitů, hlíny a papírových krabic, semtam i cihlové domečky, kolem pobíhají umouněné nahaté děti. Ti lidé tu žijí doslova na smetišti v bažinách. Kdykoliv během cesty autobus zastaví, okamžitě jsou kolem oken prodavači kokosových jader, pražených buráků, jablek, banánů, limonády, čokolády a jiného občerstvení, dokonce obcházejí i uličkou v autobuse. S díky odmítáme.
V autobuse je s námi ještě několik bělochů. Před námi sedí vyhublý šlachovitý chlapík s hustými černými vlasy ve slunečních brýlích, chlastá celou cestu tvrdý alkohol a sprostě si pro sebe nadává, kdykoliv se na cestě něco zadrhne. Jinak člověk velmi skoupý na slovo. Někomu řekl, že je Ital, vojenské kontrole později odpověděl, že je z Francie… Mnoho různých zemí, mnoho různých jmen… Vedle sedí člověk, na kterého do smrti nezapomenu. Je také z Kašmíru, seznámili jsme se s ním už před odjezdem, zná se se Shaffim. Jeho angličtina je prachbídná, jeho výslovnost ještě horší, ale je to ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Malá hubená šlachovitá postavička, bujná černá, trochu rozcuchaná kštice, věčný úsměv řady bíle svítících malých porcelánových zoubků a vějíř vrásek v koutcích jiskřících černých očí. Co jsme si s tím bodrým skřítkem po cestě užili legrace! Přitom, jak jsme se dozvěděli, nebyl zrovna v záviděníhodné situaci. Vyhodili ho nedávno z práce a šéf mu někde ztratil nějaký důležitý doklad, takže kvůli tomu musel do Delhi po úřadech a měl z toho problémy. Shaffi mu prý dal 500Rp se slovy: Teď pomůžu já tobě, jindy třeba zase ty mně. Ale nehledě na jeho situaci se ten chlapík pořád smál a bylo v něm něco naprosto nevinného a dětského. Za jeho chováním nebylo nic. On byl to, co byl, jak jednal, jak se choval, jak se smál, to byl celý on a nezbylo mu nic, co by skrýval. Ten člověk byl naprosto svatý a nevěděl o tom. O tom totiž svatost je… Dal nám svoji adresu a pozval nás k sobě domů, že zajdeme na ryby a uvaří nám kašmírské speciality, které barvitě líčil, sroloval při tom vždycky jazyk mezi zuby a přivřel slastně oči na důkaz, jaká je to dobrota. Bohužel jsme se k němu nikdy kvůli bojům v jeho oblasti nedostali…
Ale i jiné postavy z autobusu byly zajímavé. Seznámili jsme se třeba s jistým obchodníkem z přímořského města Goa, klasickým Indem s knírkem, který do Kašmíru cestoval služebně a ode mě chtěl, abych mu ze svého tabáčku balil cigára, protože si je prý zapomněl před cestou koupit. Ale ikdyž měl během cesty několik příležitostí svou zapomnětlivost napravit, nikdy tak neučinil a využíval nenuceně mé pohostinnosti, což mi působilo při zdejším stavu silnic určité obtíže. Kdybych měl normální cigára, dobře, ale balit v ruce tabák, když při tom bez nadsázek skáčete ze své sedačky skoro až do stropu… Několik jsem jich přetrhl ve dví a pak jsem rezignoval. Ale byl to skvělý chlapík a na oplátku mezi nás a našeho svatého mužíka rozdělil dvě asi třícentimetrové kuličky bhangu, na které byl patřičně pyšný, prý domácí výroba. Vždycky si zásobu bere s sebou na cesty, aby se necítil tolik unaveně, byl uvolněnější a cesta mu příjemně ubíhala. Má to začít účinkovat asi tak za hodinu. Během té hodiny se pak na nás stále otáčí, šibalsky pomrkává a ptá se: „Tak co, už něco cítíte?“ Už jsem si myslel, že mu budu muset lhát, ale najednou jsem se přistihl, jak poslouchám rozmluvu našich dvou indických přátel a ta jejich řeč mi přišla tak směšná, že jsem se začal kuckat smíchy a oni se mnou. Cesta ubíhala příjemně, po chvíli jsme se stavili u nějaké jídelny, kde všichni povečeřeli, náš obchodní cestující se tam motal s červenýma očičkama mezi stoly, my jsme si koupili limonádu, posadili se ven k umělohmotnému stolečku vedle sedícího vojáka se samopalem na klíně, cucali brčkem bublinky a sledovali lidi kolem a palmy a hvězdy tropické noci.
Když jsme se zase rozjeli, po chvíli začal řidičův kumpán přepočítávat lidi a zjistil, že jsme tam uprostřed té noci někoho nechali. Smůla. Bylo mu to souzeno. V téhle zemi si při cestování musíte svůj autobus pečlivě hlídat, protože zastávky jsou zcela závislé na tom, jestli má zrovna řidič hlad nebo žízeň nebo musí bůhvíco. On je tu absolutistickým pánem a váš hlad a vykonání vaší potřeby je tu závislé na jeho rozmaru. Když tedy zastaví, jde se najíst a vy můžete této příležitosti využít ke všemu, co v autobuse nemůžete. Ale jak je řidič hotov, což je většinou dost brzy, zatroubí a neotálí, rozjede se, chvíli jede krokem, aby dal přeci jen šanci opozdilcům naskočit, ale rozhodně už odmítá zastavit, leda na hlasitý protest rodiny, která třeba postrádá dědečka, ale než se stačíte zorientovat, už se zase jede plnou rychlostí. Nanejvýš se občas některý z řidičových kumpánů, kterých je plná přední kabina, obtěžuje skouknout, jestli někdo nechybí. Ale to spíš jen tak ze cviku, protože fakt, že byl někdo zapomenut v té pustině, kde známkou osídlení jsou široko daleko jen tři špinavé stánky, rozhodně není dostačujícím argumentem pro změnu směru jízdy. Tak už to tu chodí. Autobusy vám poskytují tu ohromnou výhodu, že nemusíte putovat stovky kilometrů pěšky, tak se holt musíte snažit. Na zastávkách se často jen přibrzďuje a jakmile všichni, co to stihli, vyskočí a naskočí, průvodčí u dveří, co prodává lístky, zabouchne tu plechárnu, zahvízdá na píšťalku, když jí nemá, tak zuřivě mlátí rukou vystrčenou z okýnka do boku autobusu a volá „Čalo Čaló!“ „Jedem! Odjezd!“
Cesta ubíhala, lidé pospávali, všelijak vytrčovali nohy nad sebe a kolem sebe, na opěrátka druhých, prostě si dopřávali co nejpohodlnějších pozic a s úsvitem jsme se pomalu dostávali do oblasti Jammu. Krajina se začínala vlnit a placka ganžsko yamunské nížiny postupně podléhala proměně v nádhernou kopcovitou krajinu. Porosty horských borovic s dlouhým a jemným jehličím vlajícím ve větru, lesíky s anglickými zelenými trávníčky, horskými potoky a říčkami, valouny veliké několik metrů povalující se po okolních svazích a podél cest a hrozící kdykoliv svým zřícením. A všude kolem toho - lidé, lidé, lidé. Terasy políček ve svazích, pasačky koz a ovcí v barevných sárí posedávající po skalách a kopcích, ženy sbírající ve svazích roští, žnoucí trávu, nosičky nádob s vodou, které při chůzi nádherně kroutí boky, aby tak ulevily svým bosým nohám nesoucím těžký náklad. Vesničky podél cesty a krámky se zbožím všeho druhu, občas nějaký chrám zasvěcený jednomu z těch třistatřiceti tisíců božstev, které hinduismus uctívá. Podél klikatících se cest posedávají na patnících tlupy všudypřítomných makaků, opičího národa, který s těmito lidmi sdílí jejich chudou ale nádhernou zemi, zemi, kterou všichni ti lidé tolik milují a jsou na ni hrdí. Pokaždé, když jsme vyjeli z údolí klikatící se cestou až na vrcholek kopců, byl to strhující pohled, rozměry a vzdálenosti, se kterými se setkáváte v téhle zemi se nikde u nás prostě nedají zažít. A pokaždé jsem si myslel, že to bylo poslední údolí. Ale za ním se nám otevřelo další a autobus znovu sjížděl serpentinami dolů, aby pak mohl vzápětí znovu vyšplhat nahoru a pak znovu a znovu… Pod námi vidíme nekonečné fronty náklaďáků značky TATA, oblíbené to indické značky, jak čekají na ten kýžený okamžik, až projdou kontrolou, která je v téhle oblasti kvůli konfliktům s Pákistánem důkladná. I nás po cestě asi pětkrát kontrolovali a po cizincích chtěli neustále vyplňovat nějaké formuláře, které stejně už nikdy nikdo neuvidí, ale bezpečnosti a úřednímu šimlovi, který vesele řehtá i tady, bylo učiněno zadost. Ale tihle závozníci tu musí čekat snad i týdny, než je propustí dál, někteří mají za sebou cestu až z jihu své země, takže jsou na cestě i několik měsíců, než splní svou misi. Vidíte je pospávat na dekách ve stínu pod svými vozy nebo v kabině s hlavami položenými na volantech, jak trpělivě čekají. Je to jen jedna ze dvou cest spojujících Kašmír s ostatní Indií a ještě ne celoročně přístupná, takže nemají na výběr. Ale jejich auta, to je skutečná pastva pro oči. Mají je vyzdobena různými nápisy jako Keep Distance, Horn Please, Trubte prosím (když za nimi jedete, zatroubíte a oni se uhnou ke straně, aby je jejich rychlejší pronásledovatel mohl předjet), blyští se barevnými pozlátky, jsou ověšena vlaječkami, na kabině mají některá nakresleny šivovy nebo buddhovy oči, jsou pokreslena podobami oblíbených božstev, jejichž obrázek nebo figurku ověnčenou květinami musí mít ostatně každý řidič také v kabině u volantu nebo na předním skle, aby ho ochraňovala při cestě. I podél cest můžete najít nejrůznější cedule nabádající vtipnými hláškami k ochraně krajiny a k opatrné jízdě. Když vidíte jejich horské silnice, dojde vám proč. Pády aut do hlubokých údolí tu nejsou sice zas až tak časté, ale jsou. Ikdyž my jsme se s žádným během naší cesty naštěstí nesetkali.
A ještě jednou zajímavostí se tento úsek cesty vyznačuje. Silnice je tu ještě několikrát horší než jinde v rovinách Indie, kde už i tak skáčete občas ze své sedačky do vzduchu. Všude na horských cestách je to běžná záležitost, tady v úseku Jammu - Kašmír jsme skákali do vzduchu jak nadmuté kozy několikrát do minuty, přičemž několikrát se naše hlavy téměř dotkly střechy. Vlad si při jednom takovém hupu málem rozsekal hlavu o větrák u stropu. A při každém takovém skoku jsem také stále více litoval, že jsem si doma nechal bůhvíproč chrániče na kolena ze svých dětských let. A hodily by se i později, protože pokud jezdíte obyčejnými autobusy, ty mají dřevěné lavice, na sedátkách a opěrátkách sice s polstrováním, ale zezadu je naopak dřevo ještě okováno železnými lištami a mezera pro nohy není zas až tak velká, abyste při každé z těch nerovností cesty nezakusili svými nebohými koleny něco té nemilosrdné tvrdosti kombinace materiálů dřevo-železo. Jednou se mi dokonce stala taková věc… Pospával jsem natažený na zadní lavici a probudil jsem se zrovna v okamžiku, kdy autobus najel na jeden takový hrbol. Rozhlédnu se kolem a koukám, že ležím ve vzduchu. V té samé výšce se mé oči setkaly s Vladovými. To, co jsem v nich zahlédl, byl tichý, udivený nevyřčený dotaz. Snad bych se tomu vyjevenému pohledu i býval byl zasmál, ale než jsem stačil cokoliv si o tom pomyslet, švihlo to se mnou zpátky o lavici, div jsem si nevyrazil dech a zuby. Inu, není snadné to indické cestování…
Asi po osmi hodinách skákání přes kopce jsme se dostali k horskému tunelu, asi 2,5km dlouhému, který je vytesán do skály a je dělícím bodem Jammu-Kašmír. Zároveň je to také díky výfukovým plynům neustále projíždějících aut dokonalá plynová komora, ale to naštěstí po chvilce dojde i jinak zcela laxním a odevzdaným Indům a přeci jen se vzepřou svému osudu a zavřou okénka (naštěstí všechna u našeho autobusu měla skla), takže ve zdraví po chvíli vjíždíte do světla na konci tunelu. A to přirovnání o světle na konci tunelu není jen tak náhodné. Před vámi se totiž rozprostře krajina jako z pohádky.