Kašmír. Když jsme se ptali zdejších lidí, co to znamená Kašmír, odpověděli nám: „Ráj na zemi. Nebeská zahrada.“ Nevím, jak popsat ty pocity, co jsem zažíval při pohledu z okna jedoucího autobusu, ale tahle pojmenování je docela vystihují. O Kašmíru se říká, že jeho krajina vypadá, jakoby tam bylo věčné jaro. To je naprosto přesně řečeno. Rozlehlá údolí obdělávaných polí a luk, lesíky a hájky listnatých stromů, mezi nimi vesničky, dřevěné chatrče, před nimiž vyrábějí řemeslníci svá dílka, vyřezávají ze dřeva, pletou se tu košíky, rohože z trav, ženy třídí obilí, tady se vaří oběd…Vzduch je svěží, nebe modré, mraky bílé, tráva zelená, ale ta modř není naše modř, ta bílá není naše bílá, ta zelená není naše zelená… Všechny barvy jsou tu nějak sytější, svěžejší, všechny barvy v Kašmíru mají úplně jiný odstín, než jsem doposud viděl. V té krajině je pro mě taková zvláštní lehkost, čerstvost, opravdu všechny pocity, co mívá člověk, když jde za slunečného dne jarní krajinou. Představoval jsem si, jak se asi cítí ti lidé, co tu s námi jedou, dívají se z okýnek na to všechno kolem a ví, že se vrací domů… Jako náš bodrý přítel s vráskami od smíchu kolem očí. Lidé tady mají nádherný domov. A oni ví, jaké bohatství mají a milují svůj domov. A jako rána pěstí do obličeje je v téhle zemi přítomnost vojáků, přesunujících se s kolonami těžkých obrněných vozů skrze Ráj na zemi, stojících tu všude podél cest za pytli s pískem u kulometů, před kterými si hrají malé děti… Válce nejde porozumět. Jako nejde porozumět lidské existenci ve všehomíru, nejde porozumět existenci násilí v ráji na zemi. Zůstávají jenom slzy v očích nad tím, že by mohl být ráj na zemi, stačilo by tak málo a mohl by…
Naše cesta je po třiceti hodinách u konce. Jsme v nadmořské výšce 1768 metrů a vítá nás Šrínagar, velkoměsto stejné jako tucty dalších v téhle zemi, ale jednu zvláštnost přeci jenom má. Je to Dal Lake, jezero rozprostírající se na jeho samotném okraji, místo, kam máme namířeno. Do autobusu nastoupil snědý, náctiletý kluk a ukazuje nám ceduli, na které jsou napsána naše jména. Rychle nasedáme do auta, ještě se k nám po chvíli dohadování nacpe jeden Kašmířan, který si také veze svého hosta, našeho chlastače z autobusu. Jim pro změnu na otázku: „Where are you from?“ odpovídá: „New York, New Yórk!“ a směje se cynickým ožraleckým smíchem za svými černými lenonkami. Když se dozvídá, že jeho hostitel má rád Boba Marleyho, s nadšením říká: „To je paráda, já se taky narodil na Jamajce,“ a zpívá si jednu z Marleyho hitovek. Později jsme ještě měli to štěstí potkat se s ním ve Varanásí a nakonec jsme se dozvěděli, že je to junkee, náruživý heroinista, nejspíš ve skutečnosti Ind a ještě k tomu přihřátej. Tenhle model mi, přiznám se, k němu seděl nejvíc. Ale byl to fakt drsnej chlapík…
Kluk v autě se nám představil jako Younis, syn Shaffiho. Asi po 30 minutách jízdy kolem rozlehlých polí se šafránem, lemovaných po pravé straně masívem hor, jsme dorazili k jezeru Dal. Nasedáme na loďku a po chvilce už stojíme na hausbótu Lalarukh. Prý to jméno znamená něco jako drahokam, vzácný kámen. Pěkné jméno. Během našich projížděk po jezeře jsme měli možnost shlédnout ta nejroztodivnější pojmenování, jaká vás ani ve snu nenapadnou. Hausbóty se tu pyšní jmény jako Plato, Aristoteles, můžete tu najít třeba Michaela Jacksona, oblíbeného to zpěváka po celé Indii, stojí tu romantická Nebeská zahrada, Měsíční záře i přísná Matka parlamentu. Nápaditost zdejších lidí nezná hranic.
Náš hausbót měl, tak jako většina hausbótů na jezeře, vyřezávanou verandu, stěny pokoje i strop, uvnitř byl vybaven starožitným nábytkem, koberci, sedačkou s křesly, dokonce měl oddělenou koupelnu s vanou, sprchou, umyvadlem, normálním evropským splachovacím záchodem a někdy ráno i s teplou vodou! Dostali jsme teplou večeři, třicetigramovou hroudu hašiše jako pozornost, pak jsme si sedli na terasu a debatovali s Younisem. Ptal se nás: „Co to znamená, když slyším Čechy často říkat něco jako… Aprdole?“ A podle náznaků při kterých kopal do nohy stolečku jsem pochopil, že si to poangličtil na něco jako „Upper to leg“. Když jsem anagram po malém záseku rozluštil, řekl jsem: „Do prdele!“ Bylo to ono. No vida, co je nejpoužívanější české slovo… Po chvíli nám popřál dobrou noc a zmizel a my jsme šli za chvíli také spát.
Během našeho pobytu na jezeře Dal jsme navštívili pobřežní Mughalské zahrady ze 13. století, několikrát jsme prošli město, ale k větším procházkám nás Šrínagar nezlákal, není to ničím zajímavé město. Jednoho dne jsme si vyšli na kopec, který se tyčí nad jezerem a z jeho vrcholku, kde stojí hinduistický chrám, jsme se mohli pokochat nádherným pohledem na celé jezero s městem mizejícím v dáli mlžného oparu, který je tu neustále přítomný, hausbóty srovnané na jezeře jeden vedle druhého vypadaly jako dřevěné krabičky. Jsou tu vlastně už hodně dlouho, od dob anglických kolonistů, ikdyž už předtím byl Kašmír rekreačním místem Mughalů, ale rozmachu tu hausbóty dosáhly bezesporu v šedesátých letech, kdy sem začaly proudit ze západu hordy hippies za vůní hašiše a orientu. Kdo by nevzpomněl třeba na Led Zeppelin, kteří tu vymysleli svůj Kashmir. Ale stupňující se napětí mezi Indií a Pákistánem tenhle příliv dost pozastavilo.
Nad městem také můžete vidět tyčit se na kopci veliký hrad, ale jeho návštěva je nemožná, protože slouží jako základna pro armádu.
Nahoře ve chrámu nám mnich, který se o něj stará, dal jakýsi pokrm, abychom jej snědli na počest Šivy, kterému byl chrámeček zasvěcen, ale při pohledu na tu kašičku jsem se nemohl ubránit představě, že už to přede mnou někdo několikrát předžvýkal a tak jsem pouze předstíral, jak si pochutnávám a venku jsem to otřel o zábradlí u schodů. Snad mě za to Šiva nepopraví. Cestou k vrcholku mě chytaly pravidelné křeče do břicha, jaké jsem ještě nezažil. Pokaždé to začínalo tupou bolestí, která nenápadně, ale jistě sílila, až se bolest dostala do bodu, kdy jsem myslel, že mi prasknou střeva. A přesně v tom okamžiku docela zmizela, aby tento mučivý proces po chvíli začal nanovo. Naštěstí po několika hodinách bolest ustala úplně.
Pobyt v Kašmíru byl příjemnou a jemnou aklimatizací pro tuhle šokující a nepochopitelnou zemi. Škoda jen, že v Kašmíru je tolik vojska, není snadné někam se vypravit, pokud chcete na trek do hor, musíte zaplatit průvodcům tučnou částku. Ale na jezeře jsme se nenudili. Podnikli jsme na loďce hodně plaveb po okolí. Častým průvodcem nám byl Abdul, chlapík, který se staral o náš hausbót, vařil nám a byl nám k dispozici. Jejich péče byla tak svědomitá, až nám to někdy bylo na obtíž. Ale Abdul byl čtverák k pohledání. Ten chlápek byl tak trochu pošuk. Pokud si nezpíval, nevtipkoval, nebo nevykřikoval v nejrůznějších obměnách intonací slovo „Goda“, což znamená v jazyku Kašmiri něco jako naše pohoda, buď poslouchal svůj chrčící tranzistorák nebo nás obšťastňoval hodinami vyprávění o svých neuvěřitelných milostných lapáliích s jakousi Švédkou, při kterých jsme spolehlivě vytuhávali na pohovce zmoženi jeho vleklým způsobem vyprávění s dramatickými pauzami, takže zatímco on se bil do prsou, vzlykal, zatínal pěstičky, my jsme na něj hleděli zbytkem prostoru mezi očními víčky s přátelsky zúčastněným úsměvem zatnutým ve tváři a snili si mezitím svůj sen o téhle zemi, těchhle lidech, o tom, že tahle země je jen pro tyhle lidi a není boha, tedy kromě Alláha, který by tu byl vítaným hostem. Sem se cizinec nikdy nemůže začlenit, nikdy úplně nepronikne mezi ně, zůstane navždycky vetřelcem. Kašmír a Alláh jsou tu jen pro ně, tuhle věc jsem pochopil. Ale pokud si to celé uvědomíte, je to vlastně nádhera, jsou tu jedna velká rodina, držící pohromadě tak, aby ani skulinkou nevešel do srdce jejich světa někdo cizí. Nikdy vám to nedají otevřeně najevo, ale cítíte to z nich bez jakýchkoliv pochyb. Když jsme vždycky večer vysedávali za tmy na střeše hausbótu a poslouchali ty zpěvné hlasy vyvolávající Alláha ze všech koutů jezera, neustále na mě doléhaly pocity nějakého skrytého tajemství, pohádkového pokladu, který tu někde čeká na objevení a přitom jsem věděl, že zůstane jen u toho pocitu, pocitu nikdy nenaplněné touhy, nikdy neodhaleného tajemství. A to je nádhera. Cítil jsem se, jakobych byl vydán do čarovné moci těchhle lidí, ikdyž ranní slunce vždycky rozptýlilo tyhle pocity do modři dne. Ale za tím vším to tam stále visí. Do dneška jsem se toho pocitu nedokázal přes to všechno úplně zbavit. Možná mě očarovali svým silným hašišem, který se tu všude kouří, možná svými ženami, jejichž krásu tu často zahalují před zraky vetřelců, vlastně nevím, co mě k tomu pocitu vede, ale tohle je zkrátka pro mě Kašmír.
Jednou nás zavezl Abdul dokonce do částí jezera, kde běžně cizince rádi nevidí, do vesnice, jejíž baráčky jsou rozestaveny po ostrůvkách jezera. Ale my jsme směřovali ještě dál za vesnici, k opuštěnému domu, kde bydlel jeho přítel s rodinou. Tedy on, ještě jeden muž a pak spousta žen a mladých dívek a dítek. Ty holky byly učiněné čertice. Zpočátku jen nedůvěřivě koukaly, usmívaly se, ale po chvíli už na nás dělaly opičky, škaredily se jak kočka Šklíba a nejvíc je přitahoval náš batoh. Už předtím nás Abdul varoval, ať ho nepouštíme z ruky. Jak ho uviděly, vrhaly po nás pohledy největších svůdkyň a výmluvnými gesty ukazovaly, abychom se podvolili jejich kouzlu a vydali jim všechno co máme do jejich spárů. Tůdle, vy čarodějky. A ten chlapík, za kterým Abdul přijel, byl také čaroděj. Ale opravdický. Usedli jsme na podlahu v domě, který mimochodem neměl ani skla v oknech, byl nám nabídnut výtečný zelený kašmírský čaj a muž začal. Vzal velikou dřevěnou truhlu, což byl také jediný kus nábytku v místnosti, nepočítáme-li poličku, polštářky na zemi, starou televizi a tkalcovský stav, otevřel ji a vytáhl z ní jakousi starou knihu, bílý list papíru, pero a kalamář a počal s výtvorem kouzla, které, jak jsme se později dozvěděli, mělo sloužit Abdulovi ke šťastnému shledání s jeho švédskou snoubenkou. Z knihy, popsané muslimskými znaky a plné tabulek a nákresů pro věštění z rukou a bůhvíčeho ještě, muž pečlivě opisoval na papír to co bylo třeba, uváženě namáčel pero do kalamáře, potom napsané kouzlo obstřihl nůžkami, složil, zabalil ještě do jednoho papíru, omotal to celé nití a dal Abdulovi. Hotovo. Poděkovali jsme za čaj, pleskli nenechavé holky přes ruce, když se nám snažily vloupat do batohu, prošli jsme zanedbaným dvorkem kolem políček, na kterých se ti lidé lopotí od rána do soumraku, nasedli jsme do naší loďky a vydali se na zpáteční cestu. Z nebe se strhla průtrž mračen, bouře duněla a blesky šlehaly všude po okolních kopcích. Abdul s Vladem pádlovali jako o život. Cestou jsme potkávali jiné loďky pádlující rychle do skrýše, na hlavách lidé měli místo klobouků posazeny veliké utržené listy lotosů, déšť bubnoval do listů všude kolem a obloha rudě zářila jak peklo. Nádhera. Po cestě jsme se před deštěm schovali v domě jednoho Abdulova přítele s hitlerovským knírkem pod nosem, který se živě zajímal o politickou situaci v Čechách a o náš názor na světovou ekonomiku vůbec, kdo by to tu byl čekal… Když jsme dorazili domů a bouře ustala, mohli jsme si vychutnat pohled na štíty vzdálených hor, které se za tu chvíli pokryly novým příkrovem sněhu. A Abdul, ten si sejmul z ramene pravé ruky svůj amulet a přišil na něj pečlivě své nové právě obdržené kouzlo.
Dny pohody ubíhaly a my jsme začínali pomýšlet na zaječí úmysly. Chtěli jsme tu akorát ještě zůstat na svatbu, na kterou nás pozval místní majitel továrničky na koberce. Mimochodem, ty koberce jsou úžasné. Když nám je předváděl, zavedl nás do místnosti, která byla kolem dokola obložena desítkami, snad stovkami rolí těchto skvostů a zatímco jsme popíjeli čajík a pokuřovali, ukazoval nám svůj sortiment včetně odborného výkladu o rozdělení koberců podle materiálu, hustoty vláken na palec, stáří… Všechno je ruční práce a některé se vyrábějí ve dvou lidech i čtrnáct let. Rozbaloval obratným pohybem ve vzduchu jednu roli za druhou a pleskal s nimi před nás na zem. Koberce měnily svoji barvu podle toho, ze které světové strany se na ně díváte, no nádhera. A samozřejmě nás nutil ke koupi. Jako ostatně všichni obchodníci tady. Dal Lake, to je totiž především jedna veliká rodina propojená dohromady tichou dohodou o tom, že každý host, kterého si sem přivezou, musí projít procedurou představování všem obchodníkům, kteří tu na jezeře žijí, obchodníkům s koberci, látkami, šálami, kožešinami, šperky, starožitnostmi, svetry, vše zaručeně první jakost, jak jinak že ano, jinou by vám ani v Indii nikdo nenabídl, ikdyž co se látek, šálů a koberců týče, musím říct, že to je skutečně doména Kašmíru a celý svět mi dá jistě za pravdu. Ostatní zboží, jako například šperky, je ovšem často dováženo odjinud, většinou z Rádžasthánu, kde je nejlevnější a tady jej, vydávajíce za místní práci, prodávají za někdy neústupně nehorázné ceny. Ale pokud takového obchodníka chcete odmítnout, není to zrovna snadná věc. Mnozí prostě ignorují vaše odmítnutí a se slovy: „Podívání je zadarmo,“ si před vámi, ikdyž si jich nevšímáte, rozprostřou své obchodnické plátno a na něj začnou vykládat svoji výbavičku a ptát se vás kolik za který kousek dáte. Chcete je odbít, takže vyslovíte nehorázně nízkou částku, ale oni to neberou ani zdaleka jako náznak toho, aby zmizli, ale naopak nabydou přesvědčení, že se vám tenhle kousek, na který jste odpověděli, zalíbil a začnou vám ho ihned nabízet v kombinaci s dalšími předměty za své „rozumné ceny“. Teprve, když mu posté vmetete do tváře, že nechcete koupit nic, ani za jednu rupii, jeho mozek docvakne a často s rozmrzelým výrazem vyklidí bitevní pole. Nezapomene se ovšem zeptat na jiný termín, kdy by mohl znovu přijít zkusit štěstí. Nikde jinde na našich cestách jsem nepotkal vytrvalejší a vychytralejší obchodníky. Musím přiznat, že kašmírští jsou v tomto oboru skutečně mistry. Věřím, že většinou svou přesvědčivostí docílí svého a prodají. A to zdaleka nejsou ochotni jít s cenou tak dolů jako Indové. Inu, kdo umí, umí. Vždyť koneckonců, tady jsou zimy krušné a během nich to tu víceméně zeje prázdnotou a jejich početné rodiny musí celou zimu jíst… Mají se proč ohánět. Tohle pochopení ovšem nic nemění na tom, že vás jejich ustavičné nabízení po chvíli dokonale otráví. Od jedněch jsme si nakonec koupili prsten a náramek a pak jsme se dozvěděli, že nás pěkně natáhli. Takže když za námi přišli znovu zkoušet štěstí, ukradli jsme jim za to nějaké prsteny z hromádky, kterou před námi rozprostřeli. A jsme si kvit, chlapci… Ale teď už na to vzpomínám jenom s pocity dobrými.
Mezi zdejšími obchodníky jsou ale i velmi svérázné a pozoruhodné osoby. Nemohu nevzpomenout obchodníka s koženým zbožím. Chlapík tak přes padesátku, prošedivělý, s beranicí na hlavě. To, co nám předváděl, to bylo srdceryvné vyznání lásky k práci a k obchodování, to byl prostě koncert, čistá instrumentalita. Čišelo z něj, že na obchodování ho baví nejvíce právě obchod sám. Rozprostřel před námi své kousky a představení začalo. Nasazoval si nejrůznější kožené rukavice ze své výbavy, zatínal v nich pěsti a s drsňáckým výrazem ve tváři hodnotil: „Velmi jemná a velmi pevná kůže. Dokonalá kvalita,“ a na důkaz svých slov tleskal s těmi rukavicemi o sebe, až to pleskalo po celém Dal Lake, bral do rukou kabáty jeden za druhým, vychvaloval jemnost jejich vydělané kůže, mlátil do nich vší silou na důkaz nezničitelnosti své práce, ryčel při tom jak raněné zvíře, máchal kolem sebe těmi svými tlapami, živě gestikuloval, vzápětí nás přesvědčoval s vážným výrazem ve tváři a se vztyčeným prstem o serióznosti svých výrobků aby záhy opět upadl do extáze práskaje se vší vervou do materiálu své obživy. No nekupte to! Nakonec se nás ještě zeptal, jestli nemáme cigaretu a když jsme mu ji dali, vyndal z kapsy šátek, rozbalil ho a v něm měl nasypaný tabák. Vzal naši cigaretu, vysypal ji do kapesníku, smísil s tím vším ostatním tabákem, pak ji znovu napěchoval a slastně si zapálil. To je teda věc! Každou cigaretu, kterou mu kdo dá, vysype do té své hromádky a smísí, takže každá cigareta, kterou si pak z téhle hromádky ubalí a vykouří, obsahuje tabák od všech lidí, kteří mu kdy dali cigaretu. Na smrtelné posteli pak vezme svůj šátek, ubalí si tu svou poslední a než vypustí duši, vychutná si cigárko, ze kterého bude kouřit všechny lidi, se kterými během těch dlouhých let svého života obchodoval. Tomu tedy říkám kultura kouření…
Kromě těchto specializovaných obchodníků se po jezeře pohybují ještě prodavači se „smíšeným zbožím“. Ve své napěchované loďce mají snad úplně všechno - sladkosti, toaletní potřeby, cigarety, alkohol, filmy, pohledy… A pokud něco nemají, jsou schopni vám to do druhého dne sehnat. Sedíte si na střeše hausbótu, pokuřujete a dole se jeden takový odpichuje pádlem a volá tu svoji písničku, kterou tu slyšíte od rána do večera: „Čokolééét, sigarééét, whiskýýýý!“ Tihle chlapíci ani často nikde nebydlí, ve své shikaře přespávají jenom tak někde pod teráskou některého z hausbótů přikryti dekou a ráno znovu s úsměvem na rtech vyrážejí po jezeře se svojí omletou písničkou.
Dva dny před odjezdem jsme navštívili svatbu v rodině obchodníka s koberci. Byl s námi ještě Eric, spolubydlící z hausbótu, který přicestoval asi před dvěma dny. Do Indie přiletěl z Indonésie a měl namířeno co nejrychleji na sever do Lehu. Taky dobrej týpek. Už jezdí půl roku, má kanadský pas, žije ve Švýcarsku, jeho rodiče bydlí v Německu a jsou to Slováci, takže se s námi bavil obstojnou slovenštinou. Měl s sebou jen pár věciček, jenom pár triček a jednu slabou deku, víc toho v Indonésii nepotřeboval. Tady už v noci byla docela zimička a on vždycky večer, když se omámil hašišem, dal hlavu do dlaní a bědoval: „Čo ja tam v tom Léhu buděm robiť, ach, taká zima a já mam len tjeto platýnka na sebe. Veď ja tam snaď zmŕzněm. Důfam, že mi tam alespoň požičajů daaků děku. Fuckin‘ cold!“
Na svatbě jsme byli zavedeni do
veliké místnosti, kde seděla podél zdí na širokém 
pruhu plátna ve
skupinkách snad celá vesnice, tedy jenom mužská část, ženy byly samozřejmě
jinde, odděleně. Dostali jsme talíř s kopcem rýže a pak to začalo. Kolem
dokola obcházeli chlápci se zástěrami, na kterých měli zavěšeny veliké
nádoby a každá z nich ukrývala jinou dobrotu, kterou nám kydali na kopec rýže.
Bylo to skopové na nejrůznější ďábelské variace, jablka v sladkopálivém
těstíčku, zelenina… Asi po páté pochutině už jsme byli naprosto plní a
museli jsme rezignovaně přihlížet, jak to všechno do vesničanů dál padá
jak do macochy. Určitě kvůli tomu týden hladověli. Kdosi nám vysvětloval,
že takoví už Kašmířané jsou. Když nic není, tak prostě nejí. A když
něco je, tak jí, dokud to je. Je to pozoruhodná vlastnost, nicméně musím
potvrdit, že pravdivá.
Po hostině jsme měli možnost přihlížet venku na dvoře přípravě jídel na příští dny. Vyrovnáni v řadě tu seděli na zemi muži se sekáčky v rukou a porcovali skopové, které se pak na ohništích kolem vařilo v kotlích, jiní připravovali omáčky, loupali ovoce a zeleninu. Vedle u břehu stálo tiše a odevzdaně ovčí stádo označkované fialovými skvrnami na boku, choulily se jedna ke druhé, přivíraly oči a čekaly až na ně přijde řada. Věděly to a čišelo z nich tiché smíření s osudem. Jedna podruhé umíraly pod rukou řezníka na krvavém špalku a visely stažené z kůže na hácích po okolních stromech. Nemohu moc protestovat, pochutnával jsem si na jejich mase, nejsem vegetarián, ale když mi místní s úsměvem naznačovali, abych si pořídil foto do svojí sbírky, s díky jsem odmítl.
Eric odjel do Lehu, bůhví kde je mu konec. Prý tam už je sníh. A on má len tje platýnka… Tady na hausbótě si navíc zapomněl klíče.
I pro nás nadešel čas odjezdu. Poslední den jsme se ještě projeli po jezeře mezi domky a kůlničkami stojícími na kůlech na vodě a sloužícími místním jako obchůdky i dílničky, muži tu vysedávají a bafají ze svých proslulých vodních dýmek, bez kterých se tu nikdo neobejde, šijí se tu obleky, látky. Totéž je vidět všude v Indii, všude ten samý výjev, vše se odehrává přímo na ulici, tady akorát s tím rozdílem, že ulice jsou tvořeny kanály jezera. Ještě poslední západ slunce, pak sbalit věci a brzy ráno odjíždíme s cílem Darmshala.
Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že přímý autobus do Darmshaly nejede, nasedáme tedy na bus do Jammu, odkud prý máme večer po příjezdu ještě stihnout spojení do Darmshaly. Poslední rozloučení s Abdulem a pak Čalo. Tuším, že se do Kašmíru už nikdy nepodívám. Je tu kvůli armádě příliš omezení a místní lidé tomu pocitu nevědomky jen přispívají. Chtějí všude chodit s vámi a organizovat vám život, aby vám tak dodali pocit, že je v Kašmíru bezpečno. Ale tím, aniž by si to uvědomovali, vytvářejí u svých hostů ještě větší pocit nesvobody. Je na nich vidět, jak se zoufale snaží udržet si zákazníky, ale tak křečovitým způsobem, že to většinu těch, co nechtějí být maminčinými mazánky a za to rozmazlování ještě platit nehorázné částky, dokonale odradí. Věřím, že oni sami tu mají mezi sebou dobrou společnost, ale v jejich chování k cizím lidem je opravdu něco odrazujícího. Přestože se k vám až doposledka chovají velmi zdvořile, je v tom, narozdíl od Indů, cítit určitá neupřímnost a skrytá, dobře vyvinutá schopnost manipulovat s lidmi. Mají dar vyvolávat ve vás pocit, že jste jim něco dlužni a to je přesně to, co bytostně nenávidím. Ale přeze všechny tyhle pocity mě Kašmír okouzlil svojí krajinou i lidmi, ne ve vztahu k nám, k vetřelcům, ale ve způsobu života a společenství, ve kterém tu žijí oni sami mezi sebou. Musí to být pěkný pocit, opouštět tuhle krajinu, kterou sleduji z okna autobusu a vědět, že opouštím svůj krásný domov, kam se zase nakonec vrátím…
