Cesta ubíhala bez větších potíží, ani jednou jsme při opouštění Kašmíru, narozdíl od příjezdu, nemuseli vyplňovat ta nesmyslná lejstra, snad proto, že jsme byli v autobuse jediní cizinci a vojáci nás přehlédli, nevím. Zpočátku nám akorát jízdu zpestřovaly hity populární indické hudby, která s neskutečnou intenzitou chrčela z reproduktorů zadrátovaných na stropě vozu. Kupodivu se objevily i nesouhlasy z řad našich indických spolucestujících, ale závozník, bosý klučina s chmýřím pod nosem a beranicí na hlavě, který celou cestu seděl nebo stál mezi otevřenými předními dveřmi, jejich námitky kvitoval pouze přihlouplým úsměvem. Až rázný škub, kterým jeden rozlícený Ind přerval dráty vedoucí k zadnímu reproduktoru, omezil ten příval kovových, ušidrásajících zvuků. Chvíli ještě vzdorovitě vyhrávaly hity alespoň z kabiny řidiče, ale i ten dal nakonec přednost pouze hluku motoru a my se mohli pokusit na chvíli usnout.
Do Jammu jsme dorazili něco před osmou večer a zjistili jsme, že naděje na spoj do Darmshaly jsou zcela liché. „Darmshala? Yes, sir, but tomorrow.“ Nezbývalo než si najít nocleh. Hned u autobusového nádraží stojí hotýlek, kam nás zlákal jeho majitel, sikh s turbanem na hlavě a mocnými vousisky, ale jeho ceny byly pro nás nepřijatelné. „Televizi nepotřebujeme a nad 100Rp nehodláme jít!“ Vydali jsme se tedy skrz nádraží k horním ulicím vyhledat jinčí hotýlek a já, než jsem se stačil rozkoukat, měl jsem nasráno v gatích. Už ke konci jízdy v autobuse mě chvilkami pobolívalo bříško, ale to tu není nijak neobvyklým jevem, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. No a nyní… to už bylo stejně jedno. Nedalo se tomu prostě zabránit, řitní svěrače naprosto vypovídaly funkci. Horší bylo, že jejich exces začínal volat po repríze. Když jsme procházeli kolem jakési otevřené muslimské špinavé občerstvovny, všimli jsme si, že tam mají i cedulku Hotel. Na dotaz, zdali mají pro nás pokoj, nás zavedli po schodech nahoru. No, je to teda špína a svrab, plesnivý stěny, nějaký ty švábi, ještěrka, zválený matrace na zemi ale uhádali jsme to na sedmdesát a mě se chce strašně srát… „O.K.“ Zabouchli jsme dveře, já se vřítil na záchod, který byl kupodivu vedlejší místností pokoje, ikdyž sdílenou s vedlejším pokojem, a neskutečně jsem ho celý zesral. Cítil jsem, že to mám až ke kolenům. Drobností bylo, že tam ani nesvítilo světlo, což ale možná nebylo tak od věci, protože, když mi tam Vlad podal baterku, radši bych ji znovu zhasl. Vymalováno… Seděl jsem tam s baterkou v zubech, po ní mi stékaly na zem sliny s potem, který ze mě lil díky místnímu klimatu a snažil jsem se poněkud očistit sebe i svůj oděv, posléze i onu místnost, která ovšem podle toho, jak ji odhalil kužel světla mojí baterky, mohla být dost dobře znečištěna už i od předchozích hostí. Po zdech plíseň, v koutech špína, v záblesku baterky se mihl šváb. Po chvíli stejně přestala téct i voda, tak jsem zanechal úsilí a vyšel ven. Naštěstí byl na chodbě ještě jeden hajzlík, tam jsem se tedy přemístil. Byla tu dokonce u stropu i fungující žárovka. Chtěl jsem si přeprat slipy, ale pohled na ně pod řádným osvětlením ihned zapudil moje snahy a vzápětí letěl ten vlhký těžký smrdutý pytlíček oknem ven. Nu, což, mají tu mít kýble na odpadky… Vrátil jsem se do pokoje, nadopoval se prášky, ulehl na matraci a zavzpomínal na ty kousíčky kozího sýra smaženého v těstíčku, co mi tolik chutnaly při naší zastávce do Jammu. Jen pouhé pomyšlení na ně ve mně vyvolalo pocit, kterým se samy usvědčily z viny. Po chvíli přišel nějaký chlapík a řekl, že tu nemůžeme zůstat, že to není hotel pro cizince. Sbalili jsme si tedy saky paky a vydali se znovu do ulic, zanechávaje tam po sobě odkaz, kterým jasně dáváme najevo, co si o jejich pohostinnosti myslíme. No, popravdě řečeno, ani bych se nedivil, kdyby si toho do dneška v té tmavé kobce ani nevšimli…
Po projití několika hotelů, kde nás vedli kamsi do sklepa a odemykali kovové mříže, jsme nakonec našli docela ucházející pavlačový hotel za 80Rp. Vlad se mezitím také ukrupnul do kaťat, ale on toho sýra zdaleka tolik nepojedl, takže byl ve výhodě. Ráno jsme proklouzli z hotelu ven bez placení, ale ten kluk, co nás sem večer dovedl, nás nakonec přeci jen dostihl, takže jsme mu museli dát $2, neměli jsme totiž už tolik rupií a muselo nám zbýt na autobus. To se ještě neobešlo bez dohadů o kurzu, protože místo aktuálních 42Rp za dolar nám tvrdili, že tady, v Jammu, je dolar jenom 35Rupií a ani o chlup víc. Byla to od nás svým způsobem sviňárna, ale Jammu bylo, později ještě s Bareilly, jedno ze dvou měst, která nám vůbec nepřirostla k srdci.
Na nádraží jsme po chvíli vyptávání a bloudění konečně zjistili přibližné místo, odkud má jet autobus do Darmshaly, tak jsme usedli a vyčkávali. V téhle zemi nejsou nikde téměř žádná značení, značené zastávky autobusů, dopravní značky, názvy ulic, natož něco jako tabule s jízdním řádem, takže se prostě musíte doptat. Potkali jsme tu párek Kanaďanů, kteří také přijeli z Kašmíru a mají stejný směr cesty jako my, tak jsme si vyměnili zkušenosti, odehnali úslužné taxikáře, kteří nás chtěli ochotně za dva tisíce rupií odvést do Darmshaly jeepem, po chvíli to vzdala i žebrající stařena a děti a my jsme se konečně dočkali našeho autobusu. Přikurtovali jsme bágly na střechu, nasedli a vzhůru do sídla jeho svatosti 14.dalajlámy.
Musím říct, že tahle cesta byla příjemná. Byl to ten naprosto obyčejný autobus, ale díky tomu nás stála osmihodinová cesta jenom něco kolem sedmdesáti rupek. Autobus nebyl zpočátku ani nacpaný, snad všichni seděli. Potom sice lidí přibylo, vedle Vlada se dokázala na ploše jednoho sedadla skrčit do lehu na bok maličká vyschlá stařenka s ošklivě mokvajícím bolákem na ruce. Už moc nemohla chodit a když potom vystupovala, prostě si sedla na schody a čekala, až jí někdo nějakým způsobem snese. Potom jsme se zasekli asi na půl hodiny v zácpě způsobené nějakou havárií, ale dále už cesta ubíhala bez potíží, autobus se postupně vylidňoval, kopců přibývalo a my se jen kochali tou nádhernou krajinou indického venkova. Z jedné strany silnice se tyčí skály, na druhé se rozprostírá pohádkové údolí, semtam tlupa opic, ale už i tady v jinak civilizací nezasažené krajině nacházíte na skalních stěnách barvou umě vymalované nápisy jako Coca Cola, Kodak, Hero Honda a jiné. Autobus už se příjemně uvolnil a tak jsme natáhli své nohy na lavice ( v obyčejných autobusech tu mají vpravo lavici pro tři, vlevo pro dvě osoby, dříve byla levá strana vyhrazena pouze ženám, ale to už dávno neplatí ), takže jsme mohli ulevit svým omláceným kolenům i mozolnatým hýžďovým svalům a vychutnávat svěží vítr vanoucí do oken. Tahle cesta mě naplnila takovou radostí, že jsem si jen přál, ať ještě není Darmshala, ať takhle jedeme dál a dál, další údolí, další kopce, další vesnice, další chrám u cesty, další mávání dětí, další políčka, další barevné postavy žen s balíky nákladu na hlavě. A ta cesta ubíhala a ještě dlouho ubíhala…
Jsme tu. Darmshala. Ničím zvláštní městečko, jako každé jiné, kurníky podél cesty sloužící jako bydlení, obchůdky, dílničky, občerstvovny, semtam nějaká normální stavba - instituce nebo hotel. Ale naše cesta směřuje ještě výš do kopců, do vesničky McLeod Ganj, která je osídlena téměř výhradně tibetskými uprchlíky a kde se nachází dalajlámova rezidence a dalajlámův chrám. Odsud z Darmshaly tam jezdí autobus každých dvacet minut. Přispěli jsme dětem, které se na nádraží ochomýtají s krabičkami na almužny, ve kterých jim sídlí malý bůžek ověnčený květinami a podávají vám papír, na kterém se dočtete, že jsou sirotci a bezdomovci. Ale proti žebrajícím dětem z Delhi byly čisté, upravené, smějící se a uměly docela dobře anglicky. Malá holčička nám ukázala autobus do McLeodu, průvodčímu jsme zaplatili 2Rp a začalo asi dvacetiminutové šplhání strmou silnicí, která se klikatí nádhernou krajinou.