VI. McLeod Ganj, Tibeťané, Dalajláma a jak jsme potkali Šivu

Sezóna je takřka už v plném proudu a sehnat tu levný a volný hotel není vůbec sranda. V Om Guest house bylo beznadějně plno, naši Kanaďani se uchytili v posledním levném pokoji Green Hotelu, pověstném krásnými vyhlídkami do údolí, dál tam měli už jen jeden drahý s koupelnou. Nakonec jsme sehnali hotel, kde nám i po opětovném ujištění řekli, že pokoj je za 20Rp. Ráno to už ale bylo o 80 víc, navíc jsme tu vymlátili za večer asi na třicet švábů, což bylo i na zdejší podmínky poměrně dost, takže jsme to tu opustili a pokračovali v pátrání a nakonec jsme usmlouvali za 80 Rupií dobrý pokojík ve Lhasa Guest House, stojícím přímo na náměstí, kam přijíždějí autobusy a odkud vycházejí uličky do všech částí McLeodu, takže se z ochozů venku dal krásně sledovat ruch v ulicích.

McLeod Ganj není vůbec veliké městečko, za chvíli ho máte projité, ale má tak neopakovatelnou atmosféru, že to pro mě bylo po Varanásí druhé nejnádhernější město naší cesty. Je to spíš horská vesnička postavená asi v osmnácti stech metrech nad mořem v předhůří himálájského masívu a je to exilové sídlo uprchlíků z Tibetu včetně samotného dalajlámy. V obchůdkách tu prodávají Tibeťané zboží dovezené z jejich země i z Nepálu, sami tu i vyrábějí, mají tu spoustu restaurací, kde najdete výběr z indické, tibetské a čínské kuchyně a vaří tu opravdu dobře. Uprostřed McLeodu stojí malý buddhistický chrám, který obcházejí místní i turisté podle pravidla ve směru hodinových ručiček a roztáčejí modlitební válečky. „Óm mani padme húm“ V uličkách tu potkáváte velké množství bílých, od seriózně vypadajících turistů až po ty nejpodivnější existence s korálky od hlavy až k patě, s tetováním a náušnicemi a cvočky snad po každém centimetru svého těla, zestárlé hipíky, co tu žijí už několik let i se svými malými dětmi, beatníci ze starých časů se tu prohánějí na svých harlejích, občas potkáte v ulicích motat se nějakého junkee, co tu už jenom tak přežívá bůhví z čeho v hadrech špinavějších a otrhanějších než místní žebráci. A je tu spousta mladých Tibeťanů, skuteční hardcore hippie dnešní doby. Utečenci ze svojí vlasti, mnozí se narodili už tady, dlouhé vlasy, oblečení jako rockeři nebo hippie, pokuřují tu trávu, hrají na kytary, flétny, bubínky, žonglují, baví se a toulají se po okolních kopcích. A také se tu v ulicích prochází spousta buddhistických mnichů a mnišek v jejich purpurově žlutých hábitech. A Tibeťanů vůbec. Jsou to ti nejmilejší a nejpříjemnější lidi, jaké jsem ve svém životě potkal. Indové jsou také milí, ale leckdy až vtíraví, jsou jako děti, jsou to praví cikáni. Tibeťané jsou ale klidní, mírní, nevtíraví, milí, usměvaví a čiší z nich tichá vyrovnanost. Když ty lidi potkáš, prostě je musíš mít rád. Navzdory tomu, že McLeod je jen malé horské městečko, nejsou tu zdaleka tak zaostalí. Je sice pravda, že jsem tu sledoval, jak na ulici rve kdosi, kdo asi zastupoval zubařské řemeslo, rukou zabořenou sedícímu v ústech jeho bolavý zub, ale na druhou stranu - mají tu internetovou kavárnu, hrací automaty, kolem hráče často zaujatě přihlíží skupinka postávajících mnichů, živě debatují a ukazují na obrazovku, po které se řítí formule 1. Tady jsme skutečně potkali nejlepší lidi na naší cestě. I díky tomu, že je tu velká komunita bílých, jsou tu na ně zvyklí, neohlíží se po vás jako po exotickém zvířeti, nevyptávají se vás stokrát za den „Hello, sir! How are you. Where are you from? What is your name? Where are you going? How do you like India?“ Prostě vás tu mezi sebou nechávají žít. Jak málo stačí ke štěstí!

Další dobrá zpráva: Dalajláma je právě tady, což se vám poštěstí tak dvakrát do roka. Akorát už ho nemůžeme uvidět při vyučování ve chrámu, protože zítra odjíždí do Delhi, ale můžeme se s ním jít ráno alespoň rozloučit. Dnes jsme se tedy vydali alespoň na obhlídku města a hlavně - do dalajlámova chrámu. Stavba to není nijak zvláštní, je celkem nově postavená a rozhodně více účelově než esteticky, ale přesto je tam díky mnichům příjemně. Přišli jsme zrovna chvíli po obřadu, takže všude venku posedávali mniši a dlabali ze svých misek rýži. Ve chrámu je veliká pozlacená socha Buddhy, vedle postava Avalokitéšvary a Čenringzese. Vevnitř zrovna seděl jeden z mnichů pohroužený v meditaci a mručel. Kolem chrámu můžete spatřit kolovat lidi odříkávající mantry s růžencem v jedné ruce, modlitebním mlýnkem v druhé, jednu starou mnišku jsem tu tak viděl obcházet kdykoliv jsme sem zavítali. Před vstupem do chrámu vykonávají někteří buddhisté svá obřadní cvičení, indické rodinky na výletě nakouknou dovnitř, vyblejsknou se před sochou Šákjamuniho a pak jdou dál, občas projde nějaký běloch, který se s nábožným pohledem v očích zastaví před vchodem a pokloní se rozpačitě buddhově soše. Vlad zatím někde bloudil kolem a já jsem tam tak seděl a ještě s jedním sádhuem, který se usadil poblíž, jsme sledovali to dění kolem a Buddha se na nás všechny kolem jenom tiše smál ze svého chrámového trůnu.

Když se Vlad vrátil, odchytil nás jeden starý mnich, který nemluvil, jenom vydával zvuky a pořád se smál od ucha k uchu a chtěl se s námi vyfotit. Potom vyndal obálku, na které, jak jsme pochopili, bylo jeho jméno a adresa a on chtěl, abychom mu tu fotku poslali. Mezitím tam přišel ještě jeden a pozval nás k sobě do pokoje, kde nás uctil pravým tibetským máslovým čajem. Nebyl vůbec odporný, jak jsem čítával a slýchával. Nebo ho možná tolik neosolil, nebo snad máslo nebylo patřičně žluklé, jak se na pravé tibetské máslo sluší a patří. Anglicky ten chlapík uměl jen velmi pomálu, navíc jeho výslovnost byla ryze tibetská, takže například místo „ívning“ - večer, říkal „íbdy“. Ale přesto jsme vyrozuměli, že je učitel. Vzal jakousi knížku a začal z ní předčítat otázky. „What is your name? What is your father's name? What is your mother's name? What is your proffesion?“ A pod těmi otázkami stály odpovědi, které jsme mu říkali. Byla s ním sranda. Potom jsme mu přispěli na jednoho kluka, který uprchl z Tibetu a teď potřebuje peníze na zajištění a vzdělání a pak nás pozval, ať zase přijdeme.

Odpoledne jsme vyrazili kus za město do kopců a jak tam tak jdeme lesem, najednou jde proti nám kráva, pak koza, pak ovce a nakonec starší žena s vráskami ve tváři. „Namasté!“ Začala nám ukazovat na vesnici pod námi a živě gestikulovat. Ikdyž anglicky uměla jen dvě slova, pomocí gest jsme jí porozuměli. „Room? Fourty?“ „Ača!“ Prostě jdete v Himálajích lesem, potkáte pastýřku a ona vám nabídne nocleh ve vesnici za čtyřicet rupií denně. Díky, snad příště, už tu nezůstaneme tak dlouho… „Namasté!“

Druhý den ráno jsme si stoupli do řady, kterou tu lidé utvořili podél cesty vedoucí od dalajlámovy rezidence a s různými dary tu čekali, aby se s ním mohli rozloučit. Nakonec projelo auto jeho ochranky a za ním auto jeho svatosti. Jelo krokem a on seděl u okýnka a každému zvlášť se poklonil se sepjatýma rukama a všudypřítomným úsměvem ve tváři a požehnal mu. Sice mu lidé nestačili dát své dárky, ale alespoň ho viděli. Když jsme pak někde povídali,  že nám požehnal dalajláma, lidé nám říkali. „To jste měli veliké štěstí a budete ho teď mít stále!“ Díky, vaše svatosti! Nic naplat. Štěstí chodí po horách a po lidech, kteří v těch horách jsou. Ještě jsme chvíli sledovali kolonu vozů, jak mizí v záhybech klikatící se silnice a znovu se objevuje, až nám zmizela z dohledu docela.

Byl krásný slunečný den, tak jsme se stavili v hotelu pro svoje zahnívající svršky a vydali se k potoku za vesnicí trochu je proprat horskou vodou a proslunit na horském slunci. Potok, co tu teče kotlinou mezi kopci, tu tvoří různé vodopádky, jeden je docela veliký a kousek pod ním vede mostek, k němuž se často chodí koupat mniši. My jsme sešplhali níž po toku k malému vodopádu, pod kterým byla tůňka, sundali ze sebe co šlo a koupaje se v průzračné vodě, omleli jsme tam i svoje propocené svršky a dali je sušit na veliké kameny. A pak už jsme se jen věnovali vodním radovánkám. Voda byla asi dost studená ale díky pálícímu slunci byla osvěžující. Večer jsme od potoka vystoupali mezi borovicemi na vyhlídku, odkud jsme sledovali západ slunce a po následné dobré večeři jsme s dobrým pocitem očistného dne ulehli ke spánku.

Brzy ráno nás probudily opice řádící mezi stromy za naším oknem a kvičící, jako když vraždí prase. Vždycky tu mezi odpadky najdou něco dobrého k snědku. Posnídali jsme, nakoupili jídlo, vzali si spacáky a vydali jsme se nad McLeod. Chceme si totiž dneska vyjít na Triund, výškový bod, tyčící se nad McLeodem asi o jedenáctset metrů výš. Tam chceme přespat a zítra se vrátit zpátky. Došli jsme do vesničky Bhagsu, kde jsme se občerstvili ve stánku a vyrazili horskou cestou směrem vzhůru. Celá cesta je složená z velikých balvanů, po kterých musíte obratně skákat, ale když se do toho dostanete, je to úžasně zábavný způsob chůze, dokonalá meditace. Jdete a s každým krokem hledáte ten nejvhodnější kámen, na který šlápnout, abyste se neunavili velkými schody nebo dlouhými kroky, až se kameny začnou hledat úplně samy a vy jenom jdete a jdete a ve vaší duté hlavě vám zní buddhův smích… Kolik už asi lidí s růženci v ruce po téhle stezce přešlo před námi pohrouženo do stavu naprostého klidu. Jako třeba tenhle postarší mnich, co jde proti nám. Usmívá se, jeho rty se bezhlasně pohybují, jak odříkává stále dokola svou mantru, oči mu svítí a jistými kroky míří vpřed. „Hello!“ zaznělo najednou mnichovi do hlavy vyplněné jediným svatým slovem. „Helóu! HA HA HA HA!“ zavolal za námi na odpověď a se smíchem pokračuje dál v cestě.

Jak stoupáme výš a výš, pohledy do údolí jsou stále úchvatnější, okolní svahy jsou tak strmé, že je téměř nemožné po nich šplhat, les se skládá převážně z horských borovic a rododendronů, občas nějaký ten potůček. Chvílemi jdeme v mraku, kolem sviští vítr. Po více jak polovině cesty jsme dorazili ke Café View, což je jeden stánek stojící uprostřed těchhle kopců. Je odtud nádherný rozhled po krajině. Ten chlapík, co tu byl, nám uvařil nudlovou polévku z pytlíku, míchaná vajíčka a čaj. Jak sem ty suroviny dopravují nechci raději domýšlet, jsem rád, že sedím. Zeshora se tudy vracel jeden člověk, co nám říkal, že je tam chata na přespání, ale je to drahé, také spal venku, ale byla mu prý ukrutná zima. No, uvidíme. Zrovna tu s námi odpočívá indická rodinka, dávají se s námi do řeči a rádi je potom po jejich návrzích, že půjdeme společně, necháváme jít napřed. Jak jsme měli později možnost ještě tolikrát se přesvědčit, není větší hrůzy než indický turista. Většinou to jsou rodinky, kterým vévodí tupá hlava rodiny s fotoaparátem na krku, která má pocit, že když jsou na výletě, musí být všichni veselí, družní, žoviální, že všichni, které potká, jsou také takoví a budou se s nimi chtít kamarádit. Zkrátka - rodino, jsme na výletě, tak si užívejte, bavte se. Jak ti naši maloměšťáci. Homolkovi hadr. Nejsou to špatní lidé, ale já radši samotu a klid, než abych laškoval s obtloustlými pantáty, ať už jsou odkudkoliv.

Kousek pod vrškem jsme museli překročit tlející mršinu krávy, která tu skoro ve třech tisících metrech nad mořem skončila svůj život. Nádherné místo pro smrt. Naši indičtí turisté tu už seděli a oddychovali, tak jsme jim zamávali, už raději jenom zdálky, bylo tu i několik bělochů se stany či bez. Sedli jsme si a oddychovali. Slunce pálilo, že jsem měl pocit, že mi každým okamžikem chytnou kalhoty, ale když jsem na ně sáhl, byly studené jako vítr, co tu vytrvale vanul. Hlavní štíty byly zakryté mraky. Po malém odpočinku jsme se zvedli a zašli dál od lidí hledat místo, kde strávíme zbytek dne a noc. Teprve teď jsem si uvědomil, proč se mi ke konci šlo už tak špatně. Nebylo to jen únavou. Po pár krátkých pomalých krocích jsme lapali po dechu. Zřídnul, mrška. Nechtěl bych po něm lapat na Čomulangmě. Došli jsme na návrší s anglickým trávníčkem a velikými rozházenými balvany, některými až dvakrát většími než my. Po okolí posedávala spousta havranů a proti nám se zrovna sunulo ovčí stádo s různobarevnými kusy a cestou žnuly trávu až to všude kolem chrupalo. Došli jsme k místu, kde jakoby končil svět. Oproti obzoru se rýsovala malá kaplička - svatyně horského vládce Šivy, za ní strmý sráz dolů a výhled do údolí který postrádá slova. A když jsme se otočili, mraky zakrývající štíty hor byly tytam a my jsme hleděli na jedny z naprosto bezvýznamných štítečků pouhého předhůří Himalájí, které nám ovšem svou majestátností naprosto braly dech. Lepší odměna za námahu nám nemohla být dána. Usadili jsme se na kámen a seděli jsme a seděli.  A pak se před námi odehrál ten nejkouzelnější, nejnádhernější západ slunce, co jsem kdy zažil.

V rudém světle, kterým odcházející slunce zalilo všechno kolem, se procházely mezi balvany černé siluety havranů jak po krvavém bitevním poli, i štíty hor zrudly září umírajícího slunce. A oblohu vprostřed rozdělila duhová čára, ze které jako smaragd zářila žhavá rudá koule a pak se duha změnila v nekonečnou řadu modlitebních válečků, jaké jsou na všech tibetských chrámech a na nich se potemnělou oblohou otáčely tváře všech lidských bytostí, které kdy moje oči spatří i všech těch, které nikdy nespatří. A pak nastala tma a obloha se otevřela do nekonečné hlubiny ze které zářily miliardy a miliardy hvězd, které jsem předtím nikdy neviděl a já jsem věděl, že jsem doma. A pak se hvězdy spojily do podoby zářícího kola dharmy, které má Tibet ve znaku a všechno, co existovalo, bylo to kolo a já byl jenom ta nejnicotnější postavička unášená se vším tím ostatním jeho mohutným vírem. Šiva otevřel své oko a řekl: „To jsem Já!“ A roztančil svůj tanec extáze a radosti, který roztáčí to vesmírné kolo... Zapálili jsme mu ve svatyňce svíčku a vonné tyčinky a mlčky seděli a zírali na ta mračna hvězd a pak jsme ulehli ke spánku.

Zima nám byla v noci opravdu ukrutná. Naše lehké spacáčky opravdu prošly zatěžkávací zkouškou. Extrém do mínus pěti je opravdu jen na přežití, ale ne na spaní. Ale přeci jen jsem chvilkami pospával, z pytle mi vyčuhoval jenom ledový nos. Probudili jsme se, když už bylo šero. Posadil jsem se a čekal na svítání. Za štítem před námi rostla záře a pak se po jeho pravé straně objevil záblesk a světlo rozčíslo mrazivý vzduch úhlopříčkou světla. Nádhera. A během chvíle slunce začalo pálit a my jsme mohli prohřát svoje prokřehlé kosti. Ovce, které jsme včera potkali, stály nachumlané jedna ke druhé v kolečku na pahorku několik desítek metrů pod námi, pobekávaly a chystaly se na svou obvyklou denní pouť za potravou, pasákům se kouřilo z ohýnku, na kterém si snad hřáli čaj. Bylo ticho, jenom vítr fičel mezi skalami a po nebi kroužili ve vzdušných vírech obrovští supi a jejich křídla s tichým hučením prorážela vzduch.

Jak jsme se tam tak povalovali, najednou se k nám přiřítili dva psi, hnědý a černý. Okamžitě odhalili chleba v pytlíku, který se nám povaloval na zemi a ten hnědý se do něj pustil. Černý jen postával s dlouhým vyplazeným jazykem a koukal. Nechali jsme je, určitě byl jejich hlad větší než náš. Když hnědý skončil, dal se najednou znovu do běhu a zmizel ve svahu pod námi. Pak se dal do jídla ten černý. Když se nažral, lehl si kousek od nás. Byl to ten nejkrásnější pes, jakého jsem ve svém životě potkal. Veliký, podobný vlku, černý jak uhel, hubený ale ne vychrtlý, jeho srst se leskla ve slunci. A v očích měl takovou divokost, jakou jsem v žádných očích neviděl. Rozvaloval se tam společně s námi, když se k nám blížila postava nějakého turisty, okamžitě začal štěkat a odhánět ho. Byl to náš ochránce. Když jsem ho drbal za ušima a pod krkem, ležel a funěl blahem. Jestlipak tě vůbec kdy v životě někdo pohladil, kamaráde… Ležel tam a sledoval, jak o jeho chleba, který byl kousek před ním, mají zájem havrani, co tu všude krouží kolem. Vždycky se přibližovali váhavým krokem ke chlebu, ale on jim nikdy nedal šanci. V hejnu havranů jsme objevili jednoho starého a otrhaného, který dokázal věrně imitovat nejrůznější zvuky. Vydával všelijaká mlaskání, cvakání, zvuk otevírající se láhve a z ní nalévající se tekutiny. Mlaskal jsem na něj a on nad námi kroužil a odpovídal. Kdo by čekal v horách takové setkání. Oba jsme sem zjevně dorazili z civilizace. Ale on, narozdíl ode mě, tu zůstal a žije tu. Dobře sis vybral, starouši… Tak jsme se tam váleli a opalovali a než jsme se stačili vzpamatovat, byli jsme skoro spálení. Přeci jen to tu v těch třech tisících praží s nezvyklou silou a my tu máme, sakriš, jenom tu naši starou dobrou indulonu... Takže nejvyšší čas dát se na cestu zpátky, tady se není kam schovat a už máme zaděláno na slušný úžeh. Spakovali jsme se a vyrazili. Odcházelo se mi velice těžce. Cítil jsem, že tu něco zanechávám, ale radost jsem z toho neměl. Nezanechávám tu něco, čeho se chci zbavit, ale něco, co mi bude chybět. Je to určitě neustále všude kolem nás a v nás, ale tady, v horách, je člověk pravdě a hlavně svobodě o tolik blíž než kde jinde. Tady je všechno tak jednoduché, prosté, prosté otázek a plné odpovědí… Člověk tu zažívá pocit svojí naprosté nicotnosti tváří v tvář té nesmírnosti, pocit pokory, smíření, radosti z toho, že se může účastnit svojí bezvýznamností na tom všem a v srdci cítí pocit naprosté svobody a v hlavě nemá žádné uzle pro a proti, jenom mu v ní tiše fičí vítr a on pláče radostí a neptá se proč.

Náš černý přítel šel věrně s námi a já si jen tiše přál, aby s námi nešel až do města. Několikrát se zastavil a díval se za námi a váhal, jestli jít stále dál. Díval jsem se mu do jeho divokých očí. Tady je ti určitě líp, kamaráde. Jseš naprosto svobodnej, divokej jako tyhle hory a do nich patříš. Zůstaň tu  a běhej, dokud ti síly stačí, usínej při západu slunce na vrcholku světa a až pro tebe přijde smrt, zemřeš a tvoje tělo bude tlít tady v těch horách pod noční oblohou s miliardami zářících  hvězd. Ale on se nakonec vždycky rozeběhl a šel dál s námi a odpočíval s námi a pak zase šel. Pak jsme narazili na dalšího hnědobílého, který šel nahoru proti nám. Kulhal na zadní nohu. Zakňučel a připojil se k nám. Když jsme došli ke Café View, potkali jsme tam skupinku lidí z Německa nebo odkud. Psi tam s námi polehávali ve stínu a když se skupinka zvedla, přidali se se samozřejmostí k nim a vraceli se nahoru. Ten černý pes, mám to podezření, byl sám Šiva, král hor, který nás poctil svou přítomností a vyprovodil na naší cestě domů. Buď sbohem, Šivo, nikdy na tebe nezapomenu. Na ten tvůj pohled v očích, pohled divokosti, volnosti a svobody.

Dolů jsme došli už docela přiškvaření. Nějak jsme sešli z cesty, takže jsme se vyhnuli McLeodu a došli až do nějaké vedlejší vesničky, kde stál jakýsi stadión, ubytovna a škola pro tibetské děti. Zrovna tam ty děti nacvičovaly ve stejnokrojích nějakou přehlídku, muzikanti halasně troubili na trubky a bušili palicemi do bubnů. Chvíli jsme to pozorovali, potom jsme se vyptali na cestu do McLeodu a za půl hodinky jsme byli doma. Unavení, sežehnutí, šťastní. Zvláštní kombinace. Chvíli jsme si zdřímli, pak zašli na večeři a zákusek - dobrůtku zvanou Pancake a večer sledovali z pavlače dění v uličkách.

Nazítří jsme ještě prošli McLeod, koupili si nějaké korálky, při obědě jsme potkali jednoho krajana, už nevím jeho jméno, byl to Pražák, tak jsme hodili řeč, večer se s námi přišel rozloučit k autobusu, poslední sbohem tomuhle neobyčejnému místu a vyrazili jsme do Delhi.