VII. Týden v Delhi, trable se šeky, u muslimské rodiny v Old Delhi, ulice plné pestrosti a bídy, něco památek, věhlasní čističi uší, Happy Diwali - svátek petard

 Škoda, že nemůžeme v horách zůstat déle, ale penízky došly a my musíme do Delhi, počkat si na nové travel šeky American Expresu, co jsme si tam pořídili, jenže už je nemáme, protože - no dejme tomu, že nám byly ukradeny. Snad každý druhý turista tu dělá to, že šeky prodá na černém trhu a pak si nechá vystavit nové s tím, že mu byly ukradeny. Je to dobré, získáte peníze navrch, ale pokud při nahlášení ztráty nemáte už žádné peníze a doufáte, že vám nové šeky vystaví obratem, nedoufejte. Není nic strašnějšího než mít něco společného s indickými úřady. Oni tam sice sedí v oblecích a kravatách, ale jsou tak laxní a pomalí, že by vás to vykleplo. Musíte tvrdnout v místě kde jste krádež nahlásili, protože nemáte na cestu dál a čekáte běžně i týden. Radím proto přes nepochybnou finanční výhodu této transakce každému dobře si to promyslet a nechat si něco na hotovosti. My jsme se byli nuceni stravovat ke konci týdne už jen čapáty namáčenými v čaji. S takovou prodlevou jsme nepočítali, ale několik dní jsme bydleli u našich kašmírských známých v tom jejich bytě ve Starém Delhi, kde bydlí vždycky někdo ze Shaffiho rodiny, který úřaduje v jejich kanceláři. Jak už jsem se ze začátku zmínil, bylo to v muslimské čtvrti blízko Turkmani Gate.

Oprýskaný  třípatrový dům, kterým od střechy až po nejnižší podlaží prostředkem procházela díra v každém patře zamřížovaná a nijak nezakrytá, takže když pršelo, pršelo přes všechna podlaží. Na schodech vždycky ráno pospávalo stádo koz, které přes den pobíhaly v uličce a živily se bůhvíčím. Večer, když jsme seděli v pokoji na našich dekách, jsme pak mohli sledovat, jak před našimi otevřenými dveřmi jako nějaká halucinace pochoduje do schodů stádo koz a směřuje si to na střechu za hlasitého kuckání a kašlání a jejich pasáček nebo pasačka, děti rodiny z dolního podlaží se na nás zubí a říkají „Helou“. V bytě to měl na starost takový kluk, mohlo mu být tak čtrnáct, ani nevím jak se jmenoval. Anglicky uměl tak pět slov, což jsme zjistili záhy. Když jsme se ho na něco zeptali, buď říkal Yes nebo No, ale čím náš rozhovor byl delší, tím nám bylo z jeho protikladných odpovědí jasnější, že asi nebude zcela v obraze. Ale to zas tolik nevadilo. Byl to stejně blázen. Chlastal a hulil všechno, co mu přišlo pod ruku, všelijak se šklebil a zpíval si. Ale vařit uměl. Ďábelská kašmírská jídla. Vedle v pokoji měli kromě polštářů na zemi i skříň a v ní - hifi věž. A co víc - Farook tam měl desku největších hitů Boba Marleyho, kterou jsme sjížděli pořád dokola.

Jak jsem se do Delhi z těch pohádkových hor netěšil, tak jsem si ho díky tomuhle týdennímu pobytu docela zamiloval. Těžko přijít na to, proč, když tu pro smog často nevidíte slunce, všude přecpáno žebráky a vozidly, všechno zchátralé a špinavé víc než kde jinde, ale přesto… Když nejste jen turista, který tudy projíždí zájezdovým autobusem a bílým kapesníkem si zakrývá svůj nos, aby necítil ten zápach… Jaký zápach?! Indie voní! Tedy převážně voní, občas se, připouštím, vyskytne nějaký ten smrádek, ale celkově je Indie typická svou neopakovatelnou vůní, kterou nezažijete nikde jinde na světe. Voní směsí kouře, výkalů, odpadků, koření, vonných tyčinek, jídel smažících se všude po ulicích a spoustou dalších a dalších ingrediencí, které dohromady vytvoří vůni orientu. Něco z toho je zápach, něco vůně, ale když to smícháte dohromady, je to Indie.

Když tedy nesledujete všechno to dění jen jako atrakci v pohodlí sedadla vyhlídkového autobusu, jen jako šmouhu za oknem, ale procházíte se hodiny po ulicích různých částí města pěšky, nasáváte tu atmosféru, procházíte se po ukřičených tržištích, v ulicích rozbahněných po tropickém lijáku, když se přepravujete s těmi lidmi narvaným městským autobusem za dvě rupky, když míjíte kilometrovou frontu chudých, kteří spořádaně stojí a čekají, aby dostali do misky hromádku jídla a tak přežili zase další den, když vidíte, jak jako regulérní dopravní prostředek jde ulicemi hlavního města slon s nákladem větví a šoférem na hřbetě, poslušně se zastaví na semaforech na červenou a pak pokračuje v dopravní koloně dál, když jdete dlouhatánskou ulicí, kam vás výletní zájezd nezaveze, kde po obou stranách na chodnících žijí stovky početných rodin v obydlích postavených z papírových krabic, klacků, igelitů, bambusových rohoží a hadrů, krásné černooké dívky sedí na proutěných postelích a rozčesávají svoje dlouhé zacuchané vlasy, lidé tam na tom chodníku provádějí veškerou možnostmi ulice omezenou hygienu, vaří tam na ohništích v kyblících, pod kterými topí směsí kravského trusu, slámy a hadříků a vy jdete kolem a oni neúpí a nenadávají, ale smějí se a děti vám mávají a vy víte, že devadesát devět procent z nich v tomhle bude žít až do smrti, když vidíte celou tuhle přepestrou mozaiku obrazů, uvědomíte si, že tady je skutečně všechno možné a nikdo se tu ničemu nediví a bere to, jak to je a tohle všechno vám tříští na padrť vaši sebedůležitost a malichernost a  strhává vám to klapky z očí, o kterých jste si doteď mysleli, že jsou již otevřené a vy si teprve v tomhle prostředí naplno a jasně ne uvědomujete, ale přímo bytostně cítíte, co je v životě důležité a co naopak vůbec důležité není a tohle poznání vám už do smrti nikdo nemůže vzít. A to je moc dobře. Takže vidíte, nakonec jsem se sám usvědčil, proč jsem změnil svůj vztah k Delhi. Je to město tak absurdních kontrastů, že vám dá přesně to, co jste už tak dlouho potřebovali, totiž ránu pěstí mezi oči a vy mu za to ještě pěkně poděkujete. Delhi je ten nejlepší guru, jakého si je možno přát.

Ale kromě normálních ulic města jsme samozřejmě obešli i nějaké ty památky. Schátralou Red Fort, mughalský komplex Quitab Minar s nejvyšší kamennou věží na světě a sloupem z neznámého kovu, který nerezaví, v ruinách staveb hnízdí zelení papoušci, po trávnících pobíhají drzé veverky, které se občas pokouší ulovit skupinka na kost vyhublých prašivých zdivočelých psů… Navštívili jsme Lakshmi Temple, určitě nejkrásnější chrám, jaký jsme tu viděli. Je krásně udržovaný, včetně zahrad, které ho obklopují, vevnitř stojí v mramorových sálech barevné sochy božstev a všechno se blyští a třpytí, v zahradě je spousta starších staveb a soch, vodotrysky a vodní kanálky, děti tam navečer po všech koutech roznášejí malé mističky z nepálené hlíny s kouskem vaty, ty se pak naplní olejem a zapalují, takže zahrada svítí stovkami světýlek. Byli jsme v rozsáhlých zahradách Lodi Gardens kus od prezidentského paláce, kde se procházejí rodinky s dětmi, dokonce tu potkáte i běžce pro zdraví, indická mládež tu posedává ve dvojicích na památkách nebo tu hrají národní sport - kriket.

Jednou také, když jsme se povalovali v parčíku uprostřed nejvnitřnějšího kruhu Connaught Place a bavili se s malým klukem Sunim, který tu po škole prodával limonády, přišli k nám dva chlapíci s červenými turbany na hlavě a brašničkami na rameni. Nebyl to nikdo jiný než věhlasní čističi uší. Zeptali se nás na zemi našeho původu, pak vyndali notýsky, kde nalistovali příslušnou stranu a dali nám ji k přečtení. „Je to fakt boží, jsem nadšenej. Slyším daleko líp než předtim. Nikdy bych nevěřil, co všechno mi vytáhnou z uší…“ četl jsem v naší mateřštině z notýsku. Měli je popsané vzkazy od lidí z celého světa ve všech řečech, vzkazy o tom, jak všichni ti lidé nádherně slyší. Úžasné! Ale odmítli jsme je s příslibem, že si určitě necháme vyčistit uši před odletem domů. Něco nám totiž do našich ucpaných uší našeptávalo, že teď by to bylo ono pověstné házení perel sviním. Tady v Indii se vyplatí pořádně umýt jenom, když tuhle zemi opouštíte, jinak vám vaše čistota stejně vydrží nanejvýš půl hodiny.

Během našeho pobytu v Delhi se také zrovna konal dvoudenní svátek Diwali, který by se dal nazval svátkem světel. Lidé při něm zapalují tisíce svíček za své blízké zemřelé a střílejí nejrůznější rachejtle a petardy, po ulicích se prodává spousta sladkostí a celé město je ověnčené šňůrami blyštivých pozlátek a oranžových květin, které lidé věší všude po spleti elektrických drátů, kterými jsou ulice protkány křížem krážem. Ty dráty… Zdejší elektrifikace odporuje jakýmkoliv bezpečnostním předpisům a povolání elektrikáře se tu podle mě rovná téměř jistému trestu smrti. Když jsem viděl, jak ten chlapík stojí na žebříku opřeném o sloup a je zamotaný do spleti drátů vedoucích zauzlovaně na všechny strany, jak z těch drátů srší blesky a on se v tom šťourá holýma rukama… Život lidí je v moci bohů…

Večer svátku jsme vylezli na střechu domu v Old Delhi a sledovali, jak z toho moře krabic, táhnoucího se do nekonečné dáli a mizejícího ve smogovém oparu, vylétají na oblohu podomácku vyrobené rachejtle i nádherné barevné ohňostroje, bouchají petardy, na střeše protějšího domu nějací kluci také zkoušeli své výtvory a světla vybuchovala všude kolem v okruhu třistašedesáti stupňů, a další a další salvy a záblesky se rozprskávaly do vedra tropické noci, celé dlouhé hodiny, bez přestání. Takhle se radují lidé, kteří nic nemají... Blázni. Jsou to prostě radostní blázni, myslel jsem si a sledoval ze střechy tu úchvatnou barevnou podívanou.