Konečně jsme dostali nové šeky, takže jsme zase boháči. Ihned jsme zašli na nádraží rezervovat si lístky do Varanásí. Je milé, že tu mají v patře zvláštní kancelář pro turisty, kde sice taky musíte vysedět frontu, ale to je nic ve srovnání s tím mořem lidí, co se tísní dole v zástupech natisknuti jeden na druhého před okýnky pokladen, naprostý chaos, všude kolem polehávají desítky, snad stovky lidí po zemi vedle svých zavazadel, leží a sedí tu na dekách nebo spí přikryti pod nimi, jí tu, jsou to lidé čekající na vlak i rodiny bez přístřeší, které tu prostě bydlí, protože naděje na almužnu nebo na nějakou tu peněženku vyčuhující neobezřetně z kapsy turisty je tu poměrně velká.
Když jsme získali lístky, šli jsme si dát konečně zase pořádnou večeři - něco lepšího než jen čapáty rozmočené v čaji. Ten den jsem bohužel už nebyl ve své kůži, zřejmě dokonalá klimatizace v American Expressu v kombinaci s vedrem venku způsobily, že jsem dostal něco jako chřipku. Ale nebylo to tak zlé, abychom museli zůstat. Druhý den jsme tedy vstali, spakovali si, naobědvali se a hurá na nádraží. Ve 13:05 nám to jede. Máme klasickou jízdenku - obyčejná druhá třída, ale sleepers, což znamená, že v noci máme postaráno o lůžka. Celkem bez potíží jsme našli náš vagón a sedli jsme si. Vagón se postupně naplnil, vedle nás si sedl ještě nějaký Angličan, ve walkmanu mu hrály Orbital. Lidé postupně cpali zavazadla pod sedadla, která jsou naproti sobě jako v našich vlacích, potom už na zem kde se dalo, takže jsme museli mít nakonec nohy na něčí veliké plechové bedně. Okýnka ve vlacích jsou zamřížovaná, ale dají se většinou otevírat a zavírat, ani nebývají vytlučená a dokonce jsou u stropu točící se vrtulové větráky. Jen s malým zpožděním se vlak rozejel a opustil nádraží. Zítra ráno, asi za sedmnáct hodin, bychom měli být ve Varanásí.
Po chvíli jsme opustili i periferie hlavního města, kde podél trati v haldách zapáchajících odpadků žijí v chatrných přístřeších chudáci a vyjeli jsme do venkovské krajiny. Vydržel bych se na to dívat věky. Obdělávaná pole, louky, lesíky, vesnice, rudé komíny cihelen, pusté kamenité pláně, koryto, kterým protéká říčka a zdevastované okolí jeví známky jejího nedávného širokého rozvodnění. A tak jedeme a hodiny míjejí… Občas jsme na nádraží koupili nějaký ten banán nebo sušenky, prodavači všeho možného jsou tu, sotva vlak zastaví, připraveni k akci a skrze okénko můžete pořídit pohodlně něco k snědku i k zahnání žízně. Takový kalíšek zdejšího čaje, mňam ňam... V obchodech tu seženete různé druhy čajů, ale ten, co se po Indii všude po ulicích prodává, je jen jeden. Čaj, v jazyku hindi se to řekne úplně stejně, se v Indii připravuje tak, že se do hrnce s vroucí vodou vhodí kostka jejich lisovaného černého čaje, přilije se mléko, nejčastěji kozí, patřičně se osladí, často se pak ještě dochutí skořicí a zázvorem, to je prý dobré na zažívání a proti nachlazení. Chvilku tohle všechno necháte povařit a kouřící Chai je hotov. Pravý indický čaj. Čeští skalní milci čaje by si tu asi nad tím rvali zbytek svých vlasů. Jo, páni fajnšmekři… Nesladit, lístečky louhovat jen tři minutky v sedmdesátistupňové vodě, jinak se uvolní třísloviny a bude to v hajzlu, co? To by vás tu teda s těmahle předsevzetíma asi vykleplo. U nás v Čechách je čajová kultura na daleko lepší úrovni než tady. Důvod je nasnadě. Stalo se to u nás prostě módou a máme dostatek prostředků na to, abychom se mohli ve všech těchhle jemných nuancích čajového obřadu babrat. Pro Indy je ale čaj zároveň synonymem pro nejnižší žebráckou taxu. Platí tu nepsané pravidlo, že žebrákovi byste měli dát alespoň dvě rupie, protože tolik tu stojí nejlevnější čaj. Takže paradoxně v zemi, která je největším producentem čaje na světě a její oblasti Darjeelingu a Assamu zná díky tomu celý svět, se pije prostě jenom Chai. Ale tenhle jejich čaj, milí zlatí, to není jen tak ledacos... Po celé zemi se prodává na každém rohu, v každé uličce, na každém nádraží, v každém vlaku. A když se do vagónu nahrnou tihle prodavači s hrncem a naběračkou, nejlépe někdy v noci, ve chvíli, kdy se konečně začínáte propadat do sladkého opojného spánku a svými za léta prodávání vyřvanými hlasy rozrazí tmu a dusný vzduch jak rašple ostrými a hlasitými výkřiky: „Čájé! Čá garam, čai!“, nejdříve vás napadne hříšná myšlenka, jak toho chlápka rychle a bezpečně zprovodit z tohodle všivého světa, ale nakonec, když už vás vzbudil, dáte mu ty dvě rupky a on vám za to nalije do kalíšku z nepálené hlíny tenhle přesladký, převoňavý a přelahodný mok, takže už se na něj ani tolik nezlobíte a posilněni usrkáváte tu dobrotu, kalíšek pak dle zvyku vyhodíte z okna a znovu ulehnete s nadějí, že další zastávka a opakující se scénka bude alespoň tak daleko, abyste na chvilku dali zdřímnout svým unaveným údům.
Na zastávkách vás také, pokud sedíte u okýnka, zcela jistě za chvilku zmerčí žebráci a loudící děti s nudlí u nosu k vám strkají ruce do okýnka a tahají prosebně za rukávy… Pokud jim dáte almužnu, počítejte s tím, že jich za chvíli přiběhne dvakrát tolik. Ale občas je těžké nedat, zvlášť, když vidíte, že dávají i místní lidé, kteří už podle vzezření nevypadají na boháče.
Cesta pokračovala, setmělo se a asi kolem deváté až desáté hodiny nastaly ve vagónech manévry. Ti, co mají rezervována místa (jako například my), prostě vytasí svoji jízdenku, ukážou ji těm pěti, šesti, sedmi lidem, co se tísní na jeho postýlce, ti ji musí uvolnit a v tomhle už beztak přeplněném vlaku si musí najít nové místo pro nocleh. Posedávají a polehávají doslova všude. Jedna postel je nahoře, druhá, prostřední, se vytvoří zvednutím opěradla spodní lavice, no a konečně třetí, dolní lůžko, se stává z původní lavice na sezení. Bohužel, když jsme si rezervovali lůžka, horní postel už byla na dnešek jen jedna a pro mě zbyla ta spodní. Radím všem dobře: Nedělejte to. Je to sice také zkušenost, ale berte jen horní postele. Tam máte naději obhájit svůj prostor. Máte totiž sice postel, to je fajn, ale ti lidé, které vyženete, se už prostě nemají kam vejít a tak postupně zase nenápadně přisedávají… Já bych také nechtěl po sedmi hodinách jízdy ještě dalších deset stát na jedné noze jen proto, že jsem chudý a nemám na místenku. Dole na mojí posteli spala nějaká malá holčička a já neměl to srdce vyhodit ji, zvlášť, když jsem dobře viděl, že není kam. Nu, což, říkám si, ikdyž se skrčenýma nohama, budu alespoň ležet. Že si k ní za chvilku přisedla pokradmu i její matka, na tom už taky nesejde, stejně ty nohy nenarovnám. Naproti mě zůstala spodní lavice bez spáče, asi ji nikdo neměl zarezervovanou, takže se na ní stisklo asi sedm chlápků, někteří skrčeně natěsnaní pod protější prostřední postelí své černé bosé nohy ve spánku opírali o mou ruku a bok, jiní volili variantu, při které pospávali vsedě s nohama skrčenýma na bednách, co ležely po zemi, takže pár centimetrů nad mým obličejem klimbalo několik dalších Indů. Ke spaní to pro ně asi moc nebylo, takže se co chvíli probírali, pokašlávali a vydatně pokuřovali bídýska.
Je asi půlnoc, jedna hodina. Mám teplotu a rýmu jako trám, všechny klouby bolí. Co je asi lepší? Zavřít to okno, kterým mi táhne na hlavu a rozklepává mě zimnicí, nebo se udusit ve smradu těch kouřených balených listů? Někdo pak v noci okno zavřel, takže zimnici vystřídala horečka a byl jsem dokonale vykoupán v lázni z vlastního potu. Do toho na každé stanici nastoupili vyvolávači čaje a já si přál rychlou, tichou a bezbolestnou smrt jejich i mou. Buddha pravil: Život je nekonečné utrpení… Ráno už mi bylo všechno jedno. Cítil jsem se jako použitý hadr na nádobí a vypadal jsem jako svůj vlastní dědeček. Ale jakožto člověk, který prošel nekonečným utrpením a nemá již co ztratit, byl jsem dokonale odevzdaný svému osudu. Potom do mne slunko vlilo spolu s ranním čajem zase trochu radosti. Vždyť koneckonců - dočkal jsem se rána a Varanásí je už blízko, blizoučko. Lidé začali putovat uličkou přes překážky na záchod a provádět tam svoji tradiční hlučnou ranní hygienu, při které je nutno pečlivě vypláchnout všechny dutiny. Chrchlali, frkali, plivali, no hotový koncert. Ženy poupravily svůj pocuchaný účes, což jim nedalo zas tolik práce, protože Indové - a obzvláště pak jejich ženy - se vyznačují v tomto ohledu jednou pozoruhodnou vlastností - zatímco my jsme byli vždycky po takovéhle cestě dokonale zmuchlaní, zašpinění a zdrchaní, ony vypadaly stále stejně, čistě a upraveně. Potom vytáhly tlusté větvičky, rozdaly je i dětem a všichni se dali do ohlodávání. Nevím z jakého jsou stromu, ale místním slouží jako dokonalá náhražka zubních kartáčků. Prostřední posteli byla navrácena její původní funkce - opěradlo, a já tak ztratil i to své jediné pofidérní privilegium - ležet. Ale popravdě řečeno, už jsem o to ani nestál a raději jsem se zase zadíval do krajiny venku.