IX. Varanásí - svaté chvíle ve svatém městě u svaté řeky, voda života a smrti, kobylky, Sarnath a smutné sbohem

Varanásí… Sice s dvouhodinovým zpožděním, ale přeci… S angličanem z vlaku jsme se složili na rikšu a ten nás zavezl - jak také jinak - jinam než jsme chtěli. Ale naštěstí ne daleko od zamýšleného hlavního ghatu. Ani jsme neměli sílu se na něj hněvat. V hotelu, kam nás zavezl, jsme si alespoň sedli na střešní terasu a dali si řádnou snídani s výhledem na svatou řeku, velkou matku. Óm Gangá! I přes svoji mrtvolnost jsem byl unešen její velikostí a majestátností.

Po snídani jsme se vydali hledat hotel. K našemu překvapení byla většina nejlevnějších hotýlků obsazena - jak jinak - Japonci. To je hrůza! Jeďte kam chcete, třeba na Měsíc, potkáte tam Japonce. Ti podivní tvorové, co vypadají jeden jako druhý, jsou úplně všude. Také jsem si tu uvědomil další nepříjemnou vlastnost turistických průvodců typu Lonely Planet. Totiž, že hotel, který vám tam doporučí, byl naposledy volný rok předtím, než tuhle publikaci vytiskli, protože teď do něj proudí s průvodcem v podpaží zástupy jistotychtivých turistů. Takže nakonec stejně skončíte v nějakém hotýlku, kterého se autoři ještě nedomákli, nebo ani nechtěli domáknout, ale každopádně tam díky tomu mají pro vás pokoj.

Už jenom samotné hledání hotelu mě uvrhlo do jiného vesmíru. Varanásí mě totiž okamžitě dostalo. Uzoučké, starobylé, středověké dlážděné uličky, kam často nedosáhne pro jejich malou, místy ani ne metrovou šířku, slunce, domy, místy krásně barevně vymalované, se vchody zručně zdobenými pracnými ornamenty, s malbami pávů a květin, nejrůznější obchůdky, spousta chrámů, chrámečků a svatyňek na každém rohu s podobiznami bohů ověnčených květinami, hořící vonné tyčinky… V ulicích potkáváte kromě svatých krav a psů i spoustu svatých mužů, oproti Delhi a severnějším částem Indie jsou tu i obyčejní lidé jiní, často ozdobeni korálky, muži kolem beder nosí jenom dlouhý pruh látky a celkově jsou tu ti lidé daleko mírnější, usměvaví a ne tak vtíraví. Svaté město působí patřičně i na své obyvatele. Blíž k centru jsou uličky plné obchůdků, převážně s látkami, sárí a šátky, obchodníci tu sedí v otevřeném výklenku na zemi pokryté prostěradlem rozvaleni na měkkých polštářích a zvou vás na prohlídku svého království, vedle ženy na dlažbě perou prádlo, myjí nádobí, vodu vylévají na cestu, vedle vás úslužně zvou do restaurace, vedle kdosi zapaluje vonné tyčinky u sošky Hanumana. I odpadky se tu v těch frekventovanějších uličkách kupodivu docela často uklízí. Díky té malé šířce zdejších uliček si nemohou dovolit hromadit tady haldy tlejících odpadků. Je tu dost much, to ano, ale zvyknete si.

Ale vedro bylo nemilosrdné. Lopotili jsme se těmi uličkami, ptali se, vyslechli si „No room, sir, sorry,“ a šli zase o dům dál. Pot se z nás řinul přímo v potocích. Nikdy předtím se mi to ještě nestalo, měl jsem pocit, že bych musel mít do sebe neustále překlopenou flašku s vodou, aby se ten úbytek tekutin kompenzoval. Jdeme uličkou, řine z nás pot, na zemi tu leží jakási podivná mokrá věc. Asi je to malinké bílé štěně psa, všechny chlupy slepené, rychle horečnatě oddychuje růžovým nosem, oči zavřené. Umírá. Lidé chodí okolo, překračují ho jako my… Připadá mi to celé jako nějaká horečnatá halucinace.

Konečně jsme našli nějaký hotel za rozumnou cenu, ale moc se nám nezamlouvá, já zůstávám, protože ještě krok a zemřel bych, Vlad jde ještě hledat a já zatím hlídám bágly. Vychlastal  jsem hektolitr vody a málem jsem omdlel. Majitel hotelu s ještě dvěma mlaďasy mi dávají nějaké pitomé otázky, pak mezi sebou mluví v hindštině, dívají se na mě a pochichtávají se. Jestli je někdo zjevnej buzík, pak to jsou zcela jistě tihle tři teplí bratři. Civím na ně svýma krhavýma očima s výrazem vraždy ve tváři, na ty jejich cukrové úsměvy… Asi pochopili, že nejsem ten pravej… Za chvíli dorazil Vlad a stěhujeme se s konečnou platností do hotelu Baba Guest House.

Neumím si představit lepší hotel. Za stovku jsme dostali veliký, vysoký pokoj i s koupelnou! A v ní pozor - západní sedací záchod, umyvadlo a sprcha. A to nejlepší nakonec - TEPLÁ VODA! Pokoj je v posledním patře, do pokojů se chodí z ochozů, sloužících jako terasa, jsou tu umělohmotné stolečky se židlemi, šňůra na prádlo. A po schodech nad námi výhled ze střechy přímo na Gangu. Jako v ráji. A majitel hotelu se svojí rodinou jsou opravdu výteční a vstřícní lidé. Naproti nám stojí starý chrám, často zobrazovaný na fotkách z Varanásí, který, jak nám někdo později řekl, je už dlouho opuštěný, patří nějakému maharádžovi, který na něj kašle a tak tu ta památka chátrá a za svůj domov ji přijala početná tlupa opic, které s oblibou skáčou na terasy našeho hotelu, strhávají prádlo ze šňůr, rabiší v kbelíkách s odpadky a pokud necháte otevřené dveře, klidně, zatímco si sedíte před pokojem na terásce a snídáte, skočí hbitě dovnitř a už si odnáší něco na památku. V našem případě jsme naštěstí oželeli jen banán a sušenky, ale pokud by to byl třeba foťák, už bych se asi tolik nenasmál. Tenhle opičí národ je jedna velká banda oprsklých vagabundů a zlodějů a místní lidé tu s těmihle hanumany vedou za pomoci košťat a klacků věčný spor o svá teritoria.

Osprchovali jsme se, vyprali svoje zahnívající svršky a já jsem ulehl k léčebné kůře. Společnost mi dělaly dvě ještěrky, které s námi sdílely pokoj. Jsou to tradiční nájemníci indických obydlí a jsou nesmírně užiteční. Vždycky večer, když jsme rozsvítili, bylo na zdi ve světle lampy spousta much a můrek, protože hotýlky mívají většinou místo zasklených oken jen díry ve zdi. A jak se tam hmyz usadil, přišel ten pravý čas pro naše ještěrky. Pomalu se přibližovaly k nějaké můrce a pak se s neskutečnou rychlostí po ní vrhly a byla jejich. A tak jsme tam tak po večerech leželi na postelích, pokuřovali a sledovali lovy beze zbraní přímo nad našimi hlavami.

Několik málo prvních dní jsem vycházel jenom na chvíli k řece a na malé procházky a potýkal se s příležitostnými zimnicemi, ale zanedlouho jsem už byl docela k použití a mohl jsem si vychutnávat to, proč jsme tady. Akorát rýmy jsem se nemohl zbavit, posmrkal jsem tuny toaletních papírů, které tu jsou poměrně drahé (v Indii - a v celé Asii všeobecně - je toaletní papír totiž považován za přepych, zadek se tu utírá levou rukou a vodou, pravá ruka slouží ke společenským činnostem), ale můj jediný kapesník z domova zkrátka nestačil. Rýma mi zázračně přešla až když jsme přijeli do hor v Nainitalu.

Ve Varanásí bylo nádherně! Okusili jsme tu samozřejmě něco hašišových koláčků z místního government shopu, vládou kontrolovaného obchodu s drogami a seznámili jsme se také s věčně smějícím se chlapíkem, jehož rodina cukrářů vlastnila už po tři generace od vlády licenci na místní opojný nápoj - bhang lassi, u nás v Čechách známé pod názvy jako mlíčko nebo pitíčko. Ale tohle, to byla opravdu lahoda. Mléko s tvarohem, cukrem, pistácií, banány a výtečnou krémovou pěnou na vrchu, specialitou místního cukráře, na kterou byl patřičně hrdý, to vše dochuceno příslušně velikou kuličkou bhangu. „Jakou velikost si račte přát, sire? Malé, prostřední nebo veliké? Tohle nedostanete všude. Bhang kupujeme od vlády, to je legální, ale kdybych neměl povolení, tak to nesmím dělat. To by mě zavřelííí, ha ha ha ha,“ tlemí se na nás ten chlapík, sám určitě posilněn tímto nápojem a gestikuluje rukama, jakoby měl na nich želízka. Byla s ním sranda. A s jeho nápojem taky. Procházeli jsme se po městě, lidi se vlnili, měl jsem pocit, jako by má hlava chtěla uletět někam hodně daleko, sluníčko svítilo, kolem všude ta vůně exotiky a tajemství, které je tu skryto všude v těch uzounkých uličkách tohohle tisíciletého města.

Ale je třeba dávat si pozor, od koho si bhang lassi kupujete. Na Paharganji jsme mluvili s jedním člověkem, který tu s jeho pitím neudělal zrovna dobrou zkušenost a nebyl zdaleka jediný. Někdy vám bhang lassi namíchají schválně příliš silné, pak jdou za vámi, dokud se někde nesložíte neschopni pohybu a oni vás potom okradou o všechno, co máte. Proto se raději za jeho pitím vypravujte s prázdnými kapsami a v oblečení, které můžete postrádat. Pak vpodstatě nic neriskujete…

Jednou ráno jsme si vyjeli na projížďku loďkou podél ghatů (Pro ty, co neví, ghaty jsou ta místa, svažující se stupňovitě k řece, na nichž lidé vykonávají nejrůznější obřady, meditace, slouží jim pro kontakt se řekou a vstup k očistné koupeli do jejích svatých vod. A každý ghat má nějaké jméno.) Náš veslař byl takový mladíček s knírkem pod nosem a u každého ghatu ukázal na nápis na zdi a přečetl nám jeho jméno. Jenomže tomu člověku nebylo vůbec rozumět, měl asi nějakou vadu řeči, ale teda dost podstatnou. Měl tenký hlásek a když třeba říkal „Dasaswamedh ghat“, ozvalo se z něj: „Dádadády dat“. Ale proti proudu vesloval jak o život, to mu nemohu upřít. Koneckonců, ani jsme po něm nechtěli, aby mluvil.

Svítání na Ganze vás zasáhne až do hloubi duše a zůstane tam navždy vepsáno. Tady se každé ráno s rudým východem slunce vzbouzí celý vesmír. Je to svět naprosto jiný, než jaký známe. Tak starý a stále platný, úplně mimo čas. Jedete v loďce, na jedné straně úchvatný rudý kotouč slunce stoupající nad hájem stromů, na druhé straně úžasné, pestrobarevné hemžení lidí hučící meditací ranní modlitby vítání slunce. Lidé se tu potápí, pronášejí mantry, pijí vodu matky Gangy a skrze tento posvátný obřad očišťují své tělo i duši. Na výstupku nad řekou sedí nehybně jako král do půli těla nahý snědý sádhu s dlouhými dredy vyčnívajícími z oranžového turbanu a směje se na vycházející slunce. Tohle kosmické představení vás vcucne do sebe. Je to čirá radost a čistota, dokonalé lidské spolužití tváří v tvář věčnosti. Nicméně do toho najednou vidíte, jak proplouvá loďka s nějakým obtloustlým prošedivělým amíkem, který z půl metru strká olbřímí teleobjektiv svého fotoaparátu do obličeje muži stojícímu po krk ve vodě, který tu se zavřenýma očima právě vykonává svou ranní modlitbu. Znovu jsem si uvědomil tu tolerantnost místních lidí. Také jsem udělal pár fotek, ale jenom zdálky, jenom dneska a opravdu jen pár. Neslučuje se to nějak dohromady, být tady s těmi lidmi a cítit s nimi to místo anebo si je fotit a ostřit a cvakat... Fotky si vždycky mohu koupit, ale co ten hluboký pocit z přítomnosti, který tu nasávám s každým nadechnutím? Balím to a jen se dívám. Jestli chcete vidět, co je to vesmírný tanec, buďte při svítání ve Varanásí na břehu Gangy. Jsem přesvědčen, že nikde jinde v celém vesmíru tohle nezažijete. Matka i s dítětem se potápí do vln široké řeky jiskřící zlatě prvními paprsky ranního slunce, se zavřenýma očima prosí slunce a matku Gangu, aby je chránila před vším zlým. A ona tak činí. Ganga bezmezně miluje své děti. Jak si jinak vysvětlit, že ti lidé, kteří se tu den co den potápí a pijí tuhle hnědou břečku, do které ústí všechny splašky města a vedle plavou mrtvoly zvířat i lidí, kteří neměli dost peněz na dříví potřebné na pohřební hranici, jsou stále naživu? Pro Indy je Ganga čistá, ta nejčistší a ani smítko pochybnosti nechovají ve svých milujících srdcích. Víra tvá tě uzdravila… Viděl jsem, že pro ty lidi je ta řeka synonymem věčnosti, do které vstupují a koupou se v ní, lijí na sebe její svatost a na břeh pak vystupují očištěni. A dělají to s takovou samozřejmostí, jako když ukrajuje chleba. Pro ně je zcela samozřejmou a neodmyslitelnou součástí jejich života to, co devadesát procent lidí naší západní civilizace nejen že nikdy nepocítí, ale ani se nedozví, že existuje. Tahle řeka má tu moc očišťovat, pokud je člověk ochoten to vidět.

Navštívili jsme také pohřební ghat, kde hoří těla lidí a jejich ostatky jsou pak odevzdány řece. Seznámili jsme se tam se spalovačem mrtvol, který se jmenoval Dru. Prý zajišťoval nějaké věci pro filmaře Baraky. Zasvětil nás do celého obřadu. Ten malý usměvavý mužíček se zuby zčernalými věčným žvýkáním betelu nám vysvětloval, že tělo nejdříve zváží na velikých miskových vahách, které tam stojí a podle toho pak určí potřebné množství dřeva na hranici. Tělo se zabalí do nádherných látek a zasype nejrůznějšími vonnými směsmi, takže když hoří, není cítit žádný nepříjemný zápach, ale naopak jemnou vůni. Nejstarší syn podpálí hranici, všem členům rodiny je oholena hlava, jen nejstaršímu synovi zůstane na temeni pramen vlasů. Tělo hoří tři hodiny a pak jsou ostatky vsypány do Gangy. Nepálí se malé děti, ty se pouští po vodě rovnou. Když někdo nemá na dřevo, je taktéž vhozen do řeky bez pálení, jak jsme měli ostatně možnost se přesvědčit. Když sedíte u řeky, čas od času se vám naskytne pohled, jak kolem pluje tělo, na kterém sedí sup a hoduje přímo za jízdy v dravém proudu řeky. Hranice tu hoří ve dne i v noci. Když tu sedíte a díváte se, jak tělo hoří, cítíte ohromný klid. Sledujete, jak se ta prázdná schránka, ten kus masa taví, plameny lačně olizují nohy, které tolik desetiletí chodily po téhle zemi, ruce, co se dotýkaly tohoto světa, tolik věcí vytvořily, tolik věcí zničily, nohy a ruce, které bolívaly, snědeny nyní chtivými plameny... Je konec. Ticho. Co zbylo? Hromádka popela a pár kostí, co odnese řeka. Ta podívaná mi přišla tak přirozená a normální, jako chování lidí kolem. Člověk prostě odešel a jeho schránka, která smrtí pozbyla jakékoliv hodnoty, hoří a mění se na prach, který odnese matka Ganga do věčnosti.

Mnoho lidí sem do Varanásí přichází zemřít. Sedí tu, třeba i roky a čekají. Dávají jim najíst a oni tu sedí a vykonávají každý den očistné obřady. A v jejich očích není strach, nenávist, smutek, nic takového. Jenom hluboký klid. Nic víc. Přispěli jsme jedné stařence třista rupií na dřevo, to je víc, než ve dvou lidech spotřebujete za den za ubytování i jídlo, ale prý nám to vylepšilo karmu. Myslím, že víc mi ji vylepšilo, když jsem dal třeba žebračce s dítětem dva banány, ale chtěl jsem se nějak podělit na tomhle způsobu umírání, který se mi tak líbil. Ta stařenka věřila, že když ji tu spálí, vymaní se z koloběhu znovuzrození a splyne s věčností. Nevím, jestli funguje znovuzrozování nebo jestli se po smrti člověk rozplyne do věčnosti ať už ho spálí na břehu svaté řeky nebo přejedou v Chicagu černým mercedesem, ale té ženě se určitě bude lépe umírat s jistotou, že shoří a dojde tak vysvobození. A když si je někdo něčím jistý,  pak se to pro něj stává skutečností.

Večer jsme vždycky chodili ke Ganze, sedli jsme si tam na kamenné schody pod opuštěným chrámem, vykouřili dýmku míru a dívali se. Dívali se na řeku, která se ztrácela ve tmě vzdáleného druhého břehu, dívali se na hrozny hvězd na temném nebi, dívali se, jak sádhu, který tam každý večer přicházel, pere v řece pečlivě všechno svoje prádlo, pak ho s rozvážným výrazem ve tváři rozvěšuje po zdech okolních domů, nikam nespěchá a potom podstupuje očistnou koupel. Dívali jsme se na loďky přivázané u břehu, ve kterých spali schováni pod dekou jejich majitelé, jen bosé nohy jim čouhaly ven a oni spokojeně oddychovali ukolébáni tekoucí řekou a jejím plynoucím zvukem. Poslouchali jsme hukot řeky, poslouchali jsme muže, který kouřil z vodní dýmky a pak do vln Gangy hrál na svoje didgeridoo, poslouchali jsme, jak se občas do ticha odněkud z výklenku těch starých kamenných staveb, kde bydlí svatí muži, ozve úlevné vydechnutí: „Óóóóómmm“, sledovali jsme prašivé psy, co slídili po břehu po něčem k snědku, pak se k nám přiloudali, stočili se nám u nohou do klubíčka, oddychovali a poslouchali s námi ten klid kolem, potom zvedli hlavu, zívli a šli si zase po svých.

Jednoho večera přiletělo do Varanásí hejno zelených sarančat a zaplavilo ulice, hlavně ty u řeky. Když jsme šli po cestě, byla celá pokryta zeleným křupavým koberečkem, co chvíli jsem si je lovil z vlasů a když jsme pak seděli na schodech u řeky, sledovali jsme psi, jak je nahánějí a lačně lapají do tlamiček. Museli mít opravdu hlad…

Během našeho zdejšího pobytu jsme si také dopřáli jednodenní výlet do Sarnathu, místa, kde Gautama Siddhártha Buddha poprvé promluvil ke svým učedníkům. Sarnath leží asi dvacet minut jízdy od Varanásí a jezdí tam co chvíli autobusy od nádraží. Sice trochu nacpané, lidé viseli ze dveří ven, ale my jsme normálně stáli vevnitř.

V Sarnathu je pěkně. Je tam nějaké historické muzeum, ale přehlídka exponátů je chabá. Zahrady poblíž však stojí zato. Jsou tam pozůstatky po klášteru několik tisíc let starém, ve kterém údajně také odpočíval Buddha, stojí tam zlatý chrám a další památky, které obklopuje pěkná rozlehlá a udržovaná zahrada se stromy a květinami, kde se dá příjemně poležet. Potkali jsme tam dva buddhistické mnichy ze Srí Lanky a jejich průvodce se nám svěřil, že má přítele v Pardubicích. Inu, proč ne.

Vedle pak stojí další zahrada s chrámem, ve kterém je po všech stěnách zobrazen celý Buddhův život a venku vedle chrámu je místo, kde Buddha vedl svou první promluvu. Stojí tam potomek slavného Boddhi tree, odnož z původního stromu, pod kterým Buddha dosáhl osvícení. A pod tímto stromem je sousoší v nadživotní velikosti, kde sedí Buddha a okolo něj do kruhu pět jeho učedníků. Všiml jsem si, že všichni vypadají stejně, akorát výraz ve tváři se jim postupně mění. Ten nalevo je pohroužen se zavřenýma očima do hluboké meditace oddaný svému cíli a svému učiteli, v další postavě se výraz projasňuje až se podíváte na toho sedícího po Buddhově pravici a ten má ve tváři stejný výraz jako Buddha sám. Strom je ověšený šňůrami barevných praporků s mantrami, pod ním seděl zrovna nějaký mnich, pálil vonné tyčinky a předčítal ze svatých knih.

Byl to příjemně strávený den. Zpátky jsme stopli nějaký malý autobusek, vešlo se do něj hrozně málo lidí, takže byl nacpaný ještě víc než při cestě sem a když jsem pustil sednout jednu matku s dítětem, zjistil jsem, že mohu stát jenom s pokrčenýma nohama a hlavou skloněnou ke straně do pravého úhlu. Jízda pak byla na chvíli přerušena výkřiky nějaké ženy, která vystoupila a zjistila, že jí někdo okradl. Hystericky řvala, plakala, osazenstvo autobusu jí živě odpovídalo, takhle to probíhalo asi deset minut, až řidič usoudil, že je čas zase vyrazit, tak ji tam nechal i s jejím lamentováním stát a my jsme jeli dál, směr Varanásí.

Čas v tomhle městě plynul tak klidně a v pohodě, pořád bylo v jeho křivolakých uličkách co objevovat, vždycky nějaký skrytý průchod temnou dírou ve zdi a ocitli jsme se v dalším opuštěném chrámu, které tu jsou na každém kroku a obývají je často jenom opice. Ale chtěli jsme vidět ještě další místa. Těžko se loučilo, jakobych zase něco ztrácel a já si slíbil, že tady nejsem naposledy. Ale i kdyby, už mohu klidně zemřít. Víc jsem totiž získal než ztratil. Viděl jsem totiž svaté město.