Dalším
cílem naší cesty je Bodhgaya, památné to místo, kde Gautama Siddhártha
poté, co opustil cestu askeze, usedl pod banyánovým stromem a došel konečně
klidu, stal se osvíceným, Buddhou. Využili jsme toho, že v těchto dnech
probíhal nějaký buddhistický festival a kvůli němu zřídili speciální
vlakové spoje mezi Varanásím a Bodhgayou, respektive Gayou. Bodhgaya je městečko
asi třičtvrtě hodiny vzdálené od Gayi, nejezdí tam vlak, jenom pár
autobusů a hlavně motorikšové a jejich větší bratři, ne pro dvě, ale až
pro osm osob, kterým se tu říká Vikram. Celou cestu jsme jeli v neuvěřitelně
prázdném vlaku. V celém vagónu s námi bylo asi jen šest lidí. Dorazili
jsme do Gayi a ihned jsme si chtěli rezervovat jízdenky na odjezd do Dehra
Dunu. Chtěli jsme tu zůstat nejvíc pět dní, ale dostalo se nám nemilého
zjištění, že lístky jsou už na čtrnáct dní dopředu zarezervovány. No,
tohle teď nevyřešíme. Uvidí se, nějak se odsud snad dostaneme. Vzali jsme
si motorikšu a hurá do Bodhgayi.
Když se vymotáte ze zácpy městských silniček, dlouho projíždíte venkovskou krajinou, kolem polí s rýží a loukami s palmami. Bodhgaya byla vlastně nejjižněji a také nejvýchodněji položeným místem naší cesty a na krajině i klimatu to bylo znát. Je to vlastně jen taková vesnice, je tu několik buddhistických ášramů, malá promenáda jako v nějakém lázeňském městě, ze které je vchod do zahrady Boddhi templu a potom je tu spousta chrámů.
Ubytovali jsme se v pěkném hotýlku na samém pokraji města. Pokoj byl dost nově opravený, čistý a měl i koupelnu a záchod. Vedli ho dva bratři, jeden ještě navštěvoval školu, druhý se věnoval hotelu. Byl po nějaké nemoci a špatně chodil. Ale na obou z nich jsem viděl, co to znamená být dobrý člověk. Nebudu to tu vyjmenovávat, ale prokázali nám mnoho dobrého. Kdekdo je ochoten něco udělat pro druhého, ale pak natáhne ruku. Oni nechtěli nic. Nevěřil bych, jak mě to dojme. Řeklo by se: Jenom tak člověku pomoct. Co je na tom? Ale ono je na tom strašně moc. Ono se to totiž člověku často nestává. A obzvlášť to vynikne v zemi, kde lidé bojují o holý život. Když jsme si s nimi povídali, ti lidé si mysleli, že Kalifornie je nějaká země v Evropě a podivovali se nad tím, že může teď být na jiné části naší planety ráno, když tady je večer. Ale co na tom? Je důležitější vědět, kde leží nějaká bezvýznamná Kalifornie, nebo je důležitější umět komukoliv kdykoliv podat pomocnou ruku, třeba neznámému cizinci. Bůh mě zatrať, zapomněl jsem jméno jejich hotelu i jejich jména. Jsem ten nejbídnější bídák pod sluncem. Pamatuji si dlouhé jméno zlodějíčka z Rishikeshe protože mělo krásný zvuk, ale zapomenu jména lidí, kteří k nám „jenom tak“ byli laskaví. Proto jim alespoň tady ještě jednou chci vyjádřit svůj dík. Dík dvěma opravdovým lidem z místa, kde Buddha dosáhl osvícení. Díky za vaše čisté srdce.
V Bodhgayi byla veliká louka, na které stál u cesty areál s tibetskými „restauracemi“ Byla to prostě dřevěná brána, za kterou po obou stranách uličky stály stany jeden vedle druhého a každý sloužil jako restaurant. Oblíbili jsme si Om café, hned zkraje areálu. Obhospodařovala ho jedna tibetská rodinka, lépe řečeno dědeček s babičkou a jejich vnoučata, kluk asi šest let, holčička tak osm let. Pořád se smáli a ochotně obsluhovali, prarodiče nechávali obsluhu výhradně na nich, akorát útratu jsme jim vždycky museli spočítat sami, protože pokud jsme to nechali na nich, vždycky se ty děti dopočítaly menší částky, než jsme měli platit. Bezelstné duše. Podél stěn byly veliké lavice s matracemi, na kterých se dalo i ležet, u nich dřevěné stoly, podlaha sice hliněná, ale čistá, paní tam prodávala případným zájemcům tibetské šaty, tašky a jiné předměty a několik kazet s meditační hudbou, kterou tam dokonce pouštěli, pokud tedy zrovna šel proud, což bylo zřídkakdy. V Bodhgayi to vůbec s elektřinou bylo na štíru. Vypadávala tam tak dvacetkrát za den, no prostě většinu dne nebyla. Ale taková večeře při svíčkách také není k zahození. Krmili jsme se tibetskou kuchyní, nejlepší byl ale jejich domácí cibulovo česnekový sýr, třeba s brambory nebo tibetským černým chlebem. Mňam, to byla dobrota. V Om café byla pohodička, navíc občas z vedlejšího stanu pouštěli Boba Marleyho.
Hlavním však samozřejmě v
tomhle místě byl areál Mahabodhi templu, kam jsme asi čtyřikrát zavítali
v nejrůznější denní doby. Uprostřed areálu na svém původním místě
stojí potomek stromu Boddhi, pod kterým Buddha dosáhl nirvány, z původního
stromu byl kdysi dávno totiž vzat roub, který odvezli buddhističtí mniši
na Srí Lanku a odtud posléze znovu vzali rouby a ty zasadili na několika místech
- v Sarnathu a tady v 
Bodhgayi. Na místě, kde seděl Buddha, se tyčí do nebe
veliká pagoda, chrám Mahabódhi. Okolo je široká zahrada s několika soustřednými
okruhy cestiček lemovaných stromky a nejrůznějšími kamennými artefakty,
je tam i jezírko, uprostřed kterého stojí socha sedícího Buddhy, nad kterým
se tyčí kobra, která jej tak při jedné z meditací podle legendy zastínila
a chránila před bouří, kobra, symbol probuzené hadí síly kundalíní. A v
celé zahradě je spousta míst, na kterých si můžete přečíst zprávy
typu: „Na tomto místě sedmý den po osvícení Buddha meditoval o podstatě
příčiny a následku.“ Takových míst je tu mnoho. Taková naučná stezka.
Kolem chrámu v zahradě neustále vidíte kromě běžných turistů, jak mniši,
prostí lidé a občas i nějaký ten běloch provádějí obráceni čelem ke
chrámu cvičení a modlitby. V zadní části, kde stojí strom, je cesta, podél
níž hoří stovky svíček, které sem přinášejí lidé a zapalují je na
počest Buddhy. Těsně kolem chrámu je za zdí ochoz vydlážděný mramorovými
dlaždicemi, tam posedávají lidé v meditaci nebo tichém rozjímání, občas
nějaký ten indický, japonský nebo bílý turista s foťákem. A tady, za
jednou ještě menší zídkou, stojí svatý strom Boddhi tree. A to už je místo
naprosto svaté, neustále se tu zametá koštětem, hoří tu svíčky, sedí
tu nějaký guru, strom a zdi jsou ověšeny barevnými hadříky popsanými
nejrůznějšími prosbami a modlitbami lidí z celého světa. V celém areálu
se samozřejmě chodí naboso, boty nesmíte mít ostatně ani v ruce, nechávají
se před vchodem, kde je stráží hlídači v bedýnkách s čísly. Zepředu
je vchod do chrámu, ve kterém sedí Buddha a kolem hlavy mu paprskovitě
blikají žárovičky. Tedy pokud jde zrovna proud.
Musím přiznat, že na mě to místo zapůsobilo oproti očekávání trochu komickým dojmem, snad je to dáno mými zakořeněnými sklony k cynismu. Ale třeba oproti hinduistickým chrámům - tam se oslavují bozi, proto je namístě to klanění, proto sem patří ta krása a sochy, to všechno uctívání kolem. Šiva, Lakshmi, Ganesha - to jsou skuteční bozi a jako takoví jsou uctíváni. Ale Buddha, Buddha přeci není bůh, není někdo nebo něco, čemu by se mělo klanět. On je jen důkaz toho, že svoboda je možná. Vždyť Buddha se považoval stejně důležitým jako kamínek na cestě a zároveň stejně důležitým jako Slunce na obloze. A kdyby Buddha viděl tohle celé divadlo kolem, tu zbožnost, tu velkolepost, tu přísnou čistotu, smál by se a smál a smál… Že by se ani buddhismus nevyhnul zbožštění, tedy přesně tomu, co Buddha nechtěl? Nevím, byl jsem jen přihlížející, musel bych žít mezi nimi, abych pochopil. Nemyslím si, že to je tak úplně pravda, myslím, že většina buddhistů o tomhle nepřemýšlí a své cviky používají jen k dosažení míru ve svém srdci a k pročištění mysli, ale kolik je takových a kolik je těch druhých, kteří to vidí jen zvnějšku a přišli se sem něčemu klanět, to skutečně nevím. Nemám vůbec nic proti tomu, co jsem tu viděl, jen mi to zkrátka přišlo tak trochu k smíchu, celé to svaté místo. Ale koneckonců, tak by to asi Buddha chtěl. To jenom tak naokraj o mých pocitech, ale bylo tu každopádně příjemně a to všechno kolem mi koneckonců umožnilo uvědomit si to, o čem tu píšu. Večer, když celý chrám svítil proti hvězdné obloze a znělo z něj hučení hlubokých hlasů sboru mnichů - to člověka nenechá chladným. A snad dokonce celé to divadlo kolem dělali všichni ti mniši jenom tak naschvál pro všechny ty lidi s fotoaparátem na krku, zbožným výrazem v očích, mozkem plným učených knih o Já a srdcem plným úzkosti, sebelítosti a sebedůležitosti, aby jim tak ukázali: Vidíš, tohle je zase jenom náboženství, zase jen klanění, zase jen uctívání, ty tupče, musíš jít svou vlastní cestou a pak pochopíš, že nejde vůbec o nic, že žádná cesta nikam nevede, že všechno je odjakživa a provždy tak jak má být…
Naproti chrámu je zarostlá zahrada se starými polozbořenými stavbami. Šplhali jsme tam po těch zříceninách, je to zvláštní místo. Má tajemnou atmosféru. Kromě těchto míst jsme tu navštívili ještě několik chrámů, kterých je tu opravdu dost. Každá země s buddhistickou tradicí tu postavila svůj vlastní chrám ve svém osobitém stylu a jsou opravdu nádherné. Japonský vypadá opravdu japonsky, mnich tam hrál na bronzovou mísu a bručel a jejich Buddha měl jaksepatří šikmé oči. Nejkrásnější byl ale bhútánský chrám v opravdovém horském stylu s nejrůznějšími démony po venkovních stěnách. Z něho opravdu čišela krajina větrných zasněžených Himalájí. Navštívili jsme také zahradu s velikánskou, asi dvacetimetrovou sochou sedícího Buddhy, která je už z veliké dálky vidět, jak se tyčí nad okolními stavbami města. Nechal ji tu postavit nedávno Dalajláma k nějakému výročí. A to je asi také všechno, co Bodhgaya nabízí.
Co se lidí týče, připadli mi
tu vtíravější než kde jinde. Nemyslí to nijak zle, jsou jen zvědaví a
chtějí se s vámi seznámit
. Ale jejich způsob je trochu nezvyklý. Kdekoliv
si sednete nebo jen stojíte a díváte se, stoupnou si metr před vás a upřeně,
bezelstně a zvědavě se vám zahledí do očí. To jsou ti stydlivější. Ti
otrlejší na vás pokřikují nejrůznější otázky, podávají vám ruce…
Když je to podesáté za hodinu, nejste už tak vstřícní jako ze začátku.
Jednoho dne jsme vyrazili na výlet za vesnici po mostě přes řeku. Ale ať jdete kam chcete, všude jsou rýžová políčka, slaměné chýše a lidé, kteří ani neumí anglicky. Prodírali jsme se po pěšinkách mezi políčky v domnění, že někam dojdeme, ale chyba lávky. Nakonec jsme se usadili na kamenech pod několika palmami, na plácku mezi políčky. Poblíž skupina dívek kosila trávu a jak nás uviděly, nejdříve se dívaly z dálky, postupně přišly asi na deset metrů od nás a zvědavě si prohlížely ta dvě podivná zvířata. Smály se, umouněné tváře, rozcuchané dlouhé vlasy, v nosech a uších náušnice, v rukou srpy a nůše. Jak jsme se pohnuli, okamžitě se s pištěním rozutíkaly a schovaly se v rýžových klasech. Museli jsme pro ně být opravdu exotická zvířata, od kterých člověk neví, co může čekat a nejlepší je tedy útěk. Došli jsme k malému chrámu, odkud byl pěkný výhled na vzdálené hory, ve kterých Buddha meditoval jako asketa, než přišel sem, kde odvrhl cestu odříkání a zvolil střední cestu. Potkali jsme tu vetchého bezzubého staříka, ručičky a nožičky měl jak proutky, oblečen jen v dlouhé chatrné košilce, opíral se o klacek a klepal se jak osika a povídá: „Jsem starý chudý muž a nemám nic. Můžete mi něco dát?“ Dali jsme mu celých deset rupií a on děkoval všem bohům. Nějaká vesničanka mu dala rýži a nabídla za naši dobrotu i nám, ale s díky jsme odmítli. Ten starý žebrák bez domova měl jenom tu košilku a turban, co měl na sobě. Ale v očích měl lásku a mír, měl výraz, který říkal: „Víš, já už nic nehledám“. Zemře někde na cestě tak jak je a nad ním poplují po modré obloze mraky. Buď sbohem, starče, ještě jedno foto na rozloučenou.
Nazítří jsme ještě zavítali do Boddhi templu a Vlad si šel k truhláři vyzvednout svoje didgeridoo, které si tu nechal zhotovit. U obchodníků s bambusem uřízli příslušnou délku, u truhláře vytesali otvor a bylo hotovo. Potom jsme ve městě pověřili jednoho chlápka, co tu měl nějaký tourist office, aby nám zařídil jízdenky na vlak. Do Dehra Dunu to bylo nemožné, ale nakonec jsme získali čekací jízdenku do Bareilly. V Indii je vypracován systém, kde vás zapíší do čekací listiny a ikdyž už je všechno obsazeno, někdo vždycky nakonec jízdu odřekne, takže je místo vaše. Na perónu z vlaku vždycky vyleze průvodčí s listinou, kde má zapsáno vaše jméno s místem ve vagónu. Docela dobrý systém. Vlak nám jel někdy ve dvě ráno a když jsme to řekli našim domácím, zařídili nám nakonec někdy na osmou odvoz do Gayi, protože v noci je prý jezdit z Bodhgayi kamkoliv dost o hubu. Přepadávají tu často loupežníci a občas někoho i zastřelí. Už s námi nikdo nechtěl jet, ale nakonec sehnali jeden Vikram, my jsme se rozloučili s našimi pohostinnými domácími, poděkovali a vyrazili tropickou nocí pryč, zanechávaje za sebou místo Buddhova probuzení a v sobě další nesmazatelné zážitky.
