Jeli jsme parným večerem kolem polí, palmových hájů, chatrčí u cesty a najednou řidič zastavil, ze tmy se vynořily nějaké postavy a řidič mumlal něco jako „Problem…“ Už jsem si myslel, že nás teď zastřelí krvelační lupiči strašlivou smrtí, už už jsem cítil nemilosrdnou kulku v boku a před očima se mi začínal promítat můj život, ale nakonec vyšlo najevo, že má Vikram jen nějaké problémy s motorem a ti lidé tu prostě jen seděli u ohýnku před chatrčí u cesty a šli se podívat, co se děje. Sice to také nebyla nejlepší vyhlídka, zůstat trčet v noci s rozbitým vozítkem někde v pustině Biháru, kde se pravidelně přepadává, ale bylo to lepší než přepadení samo a nakonec jsme se po chvilce rozjeli a asi ještě po dvou takových zastaveních jsme šťastně dorazili do Gayi. Zase jsme přežili! Hurá. Dali jsme si čajík v jedné žrádelně a pak se vydali na nádraží.
Prokličkovali jsme davy postav spících všude po zemi do prvního patra, kde byla oficiální čekárna. Tam seděla babka na židli a pouštěla jenom lidi, co se prokázali lístkem. Byly tam dvě čekárny - pro pasažéry první a druhé třídy, kteří mají předplacenou postel. Ale jednak v naší druhé třídě bylo už dost plno, lidé tam také pospávali po zemi, jednak tam byl záchodek, který docela smrděl, protože neměl dveře, tak jsme se spokojili s místem na chodbě, kde mohli čekat lidé s jízdenkou bez místenky. Bylo tu totiž docela volno a babka nám ještě upravila jediný kus nábytku, co tu byl, zborcenou dřevěnou lavici, která se tu válela na zemi, do podoby postele. Podepřela ji cihlou do téměř vodorovné polohy a lůžko pro vážené cizince je hotovo. Vlad si ustlal na zemi, já se natáhnul na dřevěnou lavici a kupodivu jsem usnul. Vzbudila mě jedna z krys, které se tu nerušeně proháněly mezi lidmi, když mi přeběhla po ruce a když jsem se rozhlédl, země už byla docela zaplněna spícími. Vlad šel koupit banány, ještě jsme nějakou chvíli poklimbávali a babka nám pak řekla, že už se blíží doba našeho odjezdu. Dali jsme jí asi pět rupií a šli na vlak.
Na peróně jsme si ještě koupili naše oblíbené máslové sušenky a za chvíli tu byl vlak. Průvodčímu jsme pomohli najít naše jména v seznamu a nastoupili do vagónu. Naše postele byly samozřejmě obsazeny. Ale my měli tiketku. Zaklepali jsme na vypoulenou deku, která ležela na jedné z našich postelí, ta se odkryla a z ní na nás zamžoural nějaký chlapík. Ukázali jsme mu jízdenku, on vstal a za ním vylezli zpod deky ještě tři další příslušníci jeho rodiny. Bože, ti Indové jsou tak neuvěřitelně skladní. Kvůli pohodlí jednoho zápaďana přišli o spaní čtyři lidé, kteří se teď musí natlačit bůhvíkam v tomhle nacpaném vlaku. Nu což, tak to tu chodí. Jediný, co teď potřebuju, je postel, jsem ospalej, utahanej, nemilosrdnej, sobeckej a zlej. Dobrou noc.
Ráno nastal zase klasický obřad chrchlání a frkání, patřící neodmyslitelně ke zdejší hygieně. Jeli jsme celý den. Naštěstí jsme měli horní postele, na kterých jsme se udrželi i během dne. Všelijak jsme se tam povalovali, já jsem sledoval malé rezavé mravenečky, kteří tu pochodovali vedle mojí hlavy cestičkou po umakartu bůhvíodkud bůhvíkam, pojídali jsme banány, sušenky, pili vodu nebo koupený čaj, pospávali, prohlíželi si přiblblý indický módní časopis, co jsme si koupili na nádraží a cesta plynula. Občas jsem se šel vyvenčit a pak si na chvíli stoupl do otevřených dveří vagónu, zapálil cigárko a sledoval ubíhající krajinu téhle veliké země.
Někdy po setmění jsme dorazili do Bareilly. Další město, podobně jako Jammu významné svojí polohou při cestování coby přestupní stanice a přesto v průvodci Lonely Planetu nezmiňované. Asi ví proč. Hned u nádraží se na nás nalepili dva rikšové, že nás odvezou do hotelu. To je ta nejmíň potřebná nabídka, kterou vám v téhle zemi ochotně všichni hned předkládají a pak vás dovezou do hotelu, se kterým jsou buď smluveni nebo ikdyž smluveni nejsou, odvezou vás před hotel, který je dle nich hodný cizince, to znamená asi tak třikrát až stokrát dražší, než byste si bývali přáli. Nejlepší je vědět konkrétní hotel buď z průvodce nebo od lidí, co tu už byli, nebo prostě obcházet hotely a ptát se. Většinou jich je na výběr víc než dost a není třeba spěchat s výběrem, nakonec usmlouváte dobrou cenu. Ale tady… Pohybovali jsme se jenom blízko nádraží a Bareilly je velké město, určitě tu někde levný hotel mají, ale tady jsme naráželi jenom na stavby vzhledem připomínající vilu Karla Gotta nebo tak něco, vevnitř mramor a u prosklených dveří vrátný, který proti našemu špinavému a orvanému zevnějšku vypadal jako dokonalá reklama na mýdlo Fa a když tlustý recepční vyřkl cenu a sahal po blyštícím se zlatavém klíči, kterých měl celý věšák za sebou, nezbylo nám, než se otočit jako zpráskaní psi a jít o dům dál. Těchhle hotelů tam stojí tucty. Nechápu, co je živí. Možná je to důležité překladiště zboží narkomafie zlatého trojúhelníku nebo nevím. Nedovedu si to vysvětlit.
Nakonec jsme přeci jen ale našli. Kousek od nádraží stojí nějaký armádní hotel či co, kde nás vzali za stovku. Majitel právě seděl na verandě s dcerkou a vodovkami na papíře omalovávali Nehrua. Zašli jsme na večeři do restaurace poblíž, kde ani neměli čaj, dali jsme si kližky skopového masa v nějaké omáčce, já to slupnul, ale Vlad toho moc nepojedl. Přivezl si zažívací potíže už z Bodhgayi a málem tu teď nad tím skopovým výkvětem vrhnul. Tak jsme se radši odebrali do hotelu a šli spát. Ráno brzy vstáváme, protože, jak jsme se dozvěděli od hoteliéra, někdy v osm nám jede autobus do Haldwani, odkud jezdí pravidelné spoje do Nainitalu, kam směřují naše další kroky.
Do Haldwani jsme dojeli bez potíží, celou cestu jsme dokonce seděli a v Haldwani nám za chvíli jel autobus směr Nainital. Ten jsme sice vychytli už pozdě, protože nám každý říkal jiné místo, odkud má vyjet, takže jsme v autobuse stáli, ale cesta trvala asi jenom dvě hodiny. Postupně krajina nabývala na hornatosti a já věděl, že to je přesně to, co potřebujeme. V horách je opravdu nejlíp. Po nekonečných serpentinách se autobus vyšplhal do nějakých těch sedmnáctiset nad mořem a před námi se otevřelo údolí s jezerem obklopené svahy kopců, které byly zastavěny domky a hotely, jeden vedle druhého.