Nasnídali jsme se v naší oblíbené
restauraci, kde byl skvělý číšník, povídali jsme si s ním o nejrůznějších
věcech, byl to dobrosrdečný člověk. Dali jsme si naši oblíbenou omeletku
a teď musíme zase dál, směr Ranikhet.Nainital leží na úpatí indického Himáláje a je to nejznámější rekreační středisko pro bohaté Indy, kteří sem jezdí odpočinout si se svými rodinkami od tropických veder nížin. Uprostřed kotliny leží jezero Naini Lake s azurově modrou vodou, podél něhož vede silnice a chodníček lemovaný alejí listnatých stromů s lavičkami, které v Indii jinak nenajdete. Vypadá to tu trochu jako nějaké lázeňské nebo horské městečko ve Švýcarsku nebo tak někde, akorát, že tu chodí Indové v kulichách a péřovkách. Je tu čisto, na svahu podél jezera stojí desítky hotelů a všechny jsou si co do vybavení podobné. Dokonce jsme tu potkali lidi se psy na vodítku. Nejlevnější pokoj tu najdete tak za stopadesát rupií, což je víc, než jsme počítali, ale není to zase neúnosná taxa a pokoje jsou komfortní - koberečky, křesílka... Jo a ještě televize. Měli jsme v pokoji černobílou televizi a dívali jsme se na soutěžní hudební pořad, kde vystupují prostí občané Indie a zpívají národem oblíbené písně. Něco takového je mám pocit i v naší televizi. Nikdo z těch lidí tam nezpíval falešně. Potom jsme ještě viděli Statečné srdce s Melem Gibsonem, Rambo a reklamu na bonbóny a na košili Peter England. Lidé v Indii se všeobecně rádi dívají na televizi nebo poslouchají rádio. Televizi tu často najdete i ve dřevěné chýšce s hliněnou podlahou. Spousta lidí tu totiž neumí číst, takže tohle je pro ně jediná možnost, jak se dostat k informacím, navíc tam hrají jejich filmy, po kterých se můžou zbláznit, pouští tam jejich oblíbené melodie, které si tu každý neustále prozpěvuje nebo píská. A v neposlední řadě v těchto médiích přenášejí záznamy z utkání kriketových mužstev, což je indický národní sport, zavlečený sem kolonisty z Anglie. Ovšem netušil jsem, že Indové jsou v kriketu skutečně dobří a jejich mužstvo platí za jedno z nejlepších na světě. Kdo by to byl řekl.
Nainital poskytuje turistovi spoustu atrakcí, jak se na rekreační středisko sluší. Na jezeře si můžete pronajmout loďku nebo šlapadlo, můžete si najmout koně a jet s průvodcem na vyhlídku himálajského masívu, můžete si pronajmout jeep a jet do Tiger Corbet Reservation podívat se na tygry. Ale to se všechno platí a ještě s vámi jde průvodce, takže jsme radši chodili po svých. Procházky jsou po okolí Nainitalu opravdu parádní.
Jediné, co jsme si dopřáli ze zdejších atrakcí, byla jízda lanovkou na vyhlídku nad Nainitalem. To jsme si nemohli nechat ujít. U jedné přepážky si koupíte lístek a u další vám pak vydají pořadové číslo. Na zdi jim tam visí dokonce elektronický displej a jak na něm blikne to vaše číslo, tak jedete. Zeptali jsme se skupinky postávajících Indů, za jak dlouho asi přijdeme na řadu. „Ten minutes!“ zahřímal na nás ten baraba v péřovce a turbanu s vousisky rozprostřenými po celé tváři a pečlivě zasoukanými za gumičkou, kterou měl turban připevněný pod bradou. „We have same number!“ Tak jsme jeli. Tihle týpci se tam všelijak za jízdy fotili, my jsme sledovali, jak kabinka stoupá nad chatrčemi vesničanů, kteří tam perou a sluní prádlo, dívali jsme se na jezero, jak se třpytí v údolí a po chvilce jsme byli nahoře, kde bylo dokonale přeturistěno. Tak jsme se vydali pryč na okolní kopce. Po nějaké době jsme sešli z hlavní cesty, kolem nás prošly nějaké vesničanky s otepmi dříví na zádech, chvíli jsme se prodírali mezi stromy, až jsme nakonec pochopili, že jsme asi šli jenom po zvířecí cestičce, která se nám nyní ztratila. Šplhali jsme všelijak mezi rododendrony ve svahu strmém tak, že by každé uklouznutí znamenalo kotrmelce o několik desítek metrů níž do bujné vegetace horského porostu. Ale neuklouzli jsme a nakonec jsme se vysápali na nádherné místo, kde rostly horské borovice, byl odtud výhled po všech okolních kopcích a na řeku s vodopádem dole a celý vrcholek byl ověnčený barevnými modlitebními praporky, které tu lidé věší na takovýchhle místech, aby k nim bohové a živly byli milosrdní. Červené, bílé, modré, zelené, žluté… Každá barva znamená jeden živel. Nakonec jsme obešli celé kopce kolem Nainitalu a vrátili se zpátky druhou stranou.
Narazili jsme tam na nějakou chatrč, jen takový srub s dírami místo oken, kde vařil na ohni nějaký děda čaj. Asi to měla být nějaká občerstvovna, nevím, ale zeptali jsme se ho: „Chai?“ a on kývl. Vevnitř stál na hliněné podlaze dřevěný stůl s lavicí, on nám donesl výborný čaj a ještě tam měl nejrůznější výtečné sladké a sýrové kousky pečiva. Za srubem si pěstoval trávu. Když jsme na ní ukázali a zeptali se, jestli je jeho a zagestikulovali, jako že kouříme, jen zakýval hlavou a rozesmál se. Neuměl anglicky, ale to vůbec nevadilo. Byl boží. Nevím proč, ale tyhle prosté lidi z hor miluji. Jsou to ti nejupřímnější lidé, jaké tahle země nosí. Když se vám dívají do očí, vidíte jen radost, otevřenost, upřímnost. Za tím pohledem není nic skrytého. Jsou to jen oči zářící dobrotou, jejich tváře, vysušené horským podnebím, jsou prokreslené jemnými vráskami. Tihle lidé si na nic nehrají a jsou prostě jenom takoví, jací jsou. Může být nádhernější lidská vlastnost? Jsou veselí a zvědaví jako děti, jsou upřímní a srdeční. Jako tenhle děda, co vykuřuje hašiš, moc toho nenamluví, ale je to dobrák od kosti, jako ten šerpa, co jsme ho potkali v kopcích u Ranikhetu, zastavil se u nás a když viděl, jak v potoce lovíme kamínky, sednul si na bobek a hledal s námi ty nejhezčí oblázky, smál se, ukazoval nám, co našel, pak se prostě zase zvedl, řekl Namasté a šel dál svojí cestou. Od těchhle lidí se můžeme my, vyspělí civilizovaní lidé, znovu naučit, jak žít.
Byla to nádherná vycházka, jakých jsme podnikli víc. Ale čas nás začínal tlačit. Ocitli jsme se v situaci, kdy vám zbývá už jenom asi deset dní a vy chcete ještě navštívit zhruba tak pětset míst.
Nasnídali jsme se v naší oblíbené
restauraci, kde byl skvělý číšník, povídali jsme si s ním o nejrůznějších
věcech, byl to dobrosrdečný člověk. Dali jsme si naši oblíbenou omeletku
a teď musíme zase dál, směr Ranikhet.
Ranikhet je obyčejná horská vesnička, ikdyž domečky jsou rozesety daleko po okolních kopcích. Ale samotný Ranikhet není vůbec veliký. Je tu tak pět hotelů, nad městečkem vojenská základna a kus za městem je - kdo by to byl řekl - nejvýše položené golfové hřiště. Z Ranikhetu je nádherně vidět celé horské pásmo Himálají táhnoucí se až do Nepálu, který je odtud blízko. Celému masívu vévodí nejvyšší hora Indie - Nanda Devi se svými 7816 metry. Kolem jsou všude svahy kopců zvrásněny zelenými teráskami políček, táhnoucími se hluboko do údolí a mizejícími v oparu nížin. Tyhle terásky jsou úplně všude.
Několikrát jsme se svezli autobusem ke golfovému hřišti a odtud jsme pak vždycky vyráželi na výlety do lesů. U hřiště stála budka, kde platili řidiči vysokohorský poplatek a vedle vždycky posedávali lidé. Nevím, co tam dělali, ale pražili si tam každopádně buráky a mohli jsme si je od nich koupit. Vedle, u takové polorozpadlé kůlny, kdykoliv jsme šli kolem, seděl na bobku špinavý dědek v roztrhaném saku a bafal z čilumu, popřípadě se dávil strašlivým kašlem, na který dozajista jednou pojde. Urputný a náruživý kuřák…
Lesy tu jsou nádherné. Rostly
tu takové bílé květiny, které voněly jako nějaké koření, po cestách
se válely nádherné čiré průsvitné křemeny těch nejrůznějších barev.
Jednou jsme se vrátili ke hřišti až za tmy. Už nám nejel žádný autobus
zpátky do Ranikhetu, ale nakonec jsme si stopli TATU. To byla jízda, pane! Řidič
seděl za volantem velkým jak kolo jeho náklaďáku a s výrazem upřeným na
silnici před
sebou vykrucoval umně zatáčky horské silnice, pomalu a s
rozvahou a jeho kumpán to vedle sledoval se stejným zaujetím jako my. Byl to
král silnic. Tenhle TATA byl nejlepším dopravním prostředkem, jakým jsme
tady jeli. A navíc zadara, což je v Indii rarita. Stop se tady nepěstuje a
když vás někdo vezme, chce vždycky zaplatit.
Jindy jsme si tu zase stopli autobus plný rozdováděných studentů z Nainitalu. Strašlivě řvali a machrovali. Stejní jako ti naši puberťáci, bylo to s nimi peklo. Ale měli jsme to zase zadara.
Jindy jsme si zase vyšli až daleko přes nějakou horskou vesničku, kolem lesního chrámu, kde seděl nějaký sádhu a sledoval dění kolem, až na místo mezi políčka, kde jsme mohli dokonale vidět Nandu Devi a celé údolí pod ní, celý ten neskutečný výškový rozdíl. Ta vzdálenost, na jakou jsme sledovali to pohoří, se zdá být neuvěřitelná. Stálo od nás neuvěřitelných 200 kilometrů daleko, tedy jakobychom se dívali třeba v naší malé zemičce z Prahy až do Brna. A ty štíty se nám nezdály jako nějací trpaslíci… O majestátnosti a velkoleposti Himálaje by se daly popsat celé stohy papíru, ale stejně by to nevydalo ani jen za jediný letmý pohled na něj. Je to štěstí, spatřit Himálaj…
Ale náš čas nám bohužel začal zase připadat drahý a my se spakovali k odjezdu. Ještě bychom rádi navštívili alespoň DehraDun a Rishikesh. Svezli jsme se jeepem do Bowali a odtud půl hodinky autobusem zpátky do Nainitalu, odkud jezdí pravidelné spoje směr DehraDun.
Cesta do Bowali byla docela zajímavá. Jeepy tady v horách fungují jako náhrada autobusu, platíte prakticky stejnou částku. Samozřejmě nás jelo o něco víc, než kolik se má vejít. Byly tam i dvě babičky a já si říkal už když nastupovaly, proč se tváří tak zkroušeně. O chvíli později jsem pochopil. Po pár ostře řezaných zatáčkách už obě klečely na podlaze u zádi vozu a strašlivě celou cestu zvracely. Vzadu na rezervě stál ještě jeden chlápek, co už se nevešel k nám dovnitř, držel se střechy, ty babky mu blily na kalhoty a on se tomu jen smál a cenil svůj vykotlaný chrup. Pak jeep zastavil u pramene, který vytékal ze svahu u cesty, jeden z chlapíků nabral do láhve vodu a jal se omývat zaneřáděný zadek vozu. Ale sotva jsme se zase rozjeli, představení pokračovalo. Potom si někde po cestě ty babky vystoupily a o pět kilo lehčí šly klidně do svahu se svými srpy a nůšemi na trávu... Tohle ostatně dělají Indové i v autobusech. Visí z okýnka a zvrací. Není to pravidlo, ale setkáte se tu s tím celkem běžně. Někdo říkal, že mají slabé žaludky, prý jim vadí ty zatáčky a hupy horských silnic. Kdepak, vymoženosti naší civilizace nejsou pro ně.
V Bowali jsme akorát stihli autobus do Nainitalu. Byla půlka listopadu a docela už tu přituhávalo. Na střeše jednoho hotelu jsme si dali nejhonosnější jídlo, co jsem tu jedl. Stravovali jsme se zpravidla těmi nejlevnějšími jídly v těch nejlevnějších podnicích, spíš než restaurace by se to dalo nazvat žrádelny, ale tentokrát jsme si řekli, že si dopřejeme. Dali jsme si kuřátka. Vlad měl Chicken Tikka, já Chicken Mughlai - kuře v husté omáčce, patřičně okořeněné, s mandličkami a rozinkami. Mňam. Nikdy v životě jsem nejedl lépe upravené kuře a to je moje maminka nějaká paní kuchařka! Kuchař nám nechtěl dát recept, že je to prý jeho osobní tajemství. A pak přijel z údolí mrak a zahalil nás do vlhkého chladu, tak jsme raději vyměnili střešní restauraci za naši oblíbenou žrádelnu s naším známým, kde jsme přečkali až do času našeho odjezdu a pak sbohem hory! Vyrazili jsme nocí do DehraDunu.
