XIII. Den v Dehra Dunu, družba s agrárními studenty, Rishikesh, město módních ášramů, prodejných guruů, bezstarostných flákačů a svatých sádhuů

Brzy ráno jsme přijeli do DehraDunu. Obešli jsme několik hotelů a nakonec našli kousek od nádraží jeden přijatelný. Tahle část města vypadala neutěšeně, nic k vidění, jen dopravní zácpa. Ale nenechat se odradit čtvrtí kolem nádraží se rozhodně vyplatí. Dočetli jsme se, že je tady jistý Forest Research Institute, což je veliký komplex zasvěcený vědecké práci a vzdělávání v oblasti zemědělství všech směrů. V průvodci psali, že je tam botanická zahrada, tak jsme si řekli, že se tam podíváme. Šli jsme tam od nádraží přes celé město pěšky, cestou jsme se naobědvali, překročili jsme říčku a pokračovali dál. Potom procházíte dlouho, dlouho ulicí, po jejíž obou stranách jsou nejrůznější sídla a instituce střežené u každého vchodu vojáky. Za vysokými zdmi jsou veliké udržované zahrady a nádherné stavby. Až na samém konci stojí Forest Research Institute. Jeho hlavní budova je postavena ve zvláštním koloniálním stylu, nicméně jí to rozhodně neubírá na majestátnosti. Stojí na obrovském prostranství táhnoucím se do dáli. Byli jsme už tak ušlí, že jsme nakonec rezignovali na návštěvu botanické zahrady a rozvalili jsme se pod jedním stromem na pláni blízko stavby. Dívali jsme se, jak plují po obloze mraky, jak se zelená tráva, jak do budovy chodí lidé, pokuřovali jsme až nás z našeho rozjímání vytrhli dva chlapíci, kteří k nám přišli od hlavní budovy. Zeptali se nás odkud jsme a kdo jsme. Když jsme jim řekli naši obvyklou lež, že jsme studenti filozofie, kteroužto identifikaci jsme se tu rozhodli ze zištných důvodů používat, posadili se k nám a představili se. Byli to také studenti a studovali tu zemědělství. Začali nám vysvětlovat, jak je to pro ně dobré, budou mít lepší postavení a teplý flek a zajímali se o nějaké adresy takovýchhle institucí u nás. Vlad jim dal zmateně svoji adresu a vysvětlil jim, ať mu napíší a on že pak napíše jim. Nevím, že už jim podle našeho vzhledu a chování nedocvaklo, že jsme jenom dva sráči, co tu pokuřují a válejí se na sluníčku. Ale co, studenti filozofie a ještě k tomu ze západu - kdo ví, jak mají vypadat a jak se chovat. Chvíli ještě probíhala družba mladé inteligence, pak se s námi rozloučili, zvedli se a odešli. Později jsme je ještě potkali v Rishikeshi. My jsme ještě chvíli sledovali, jak se opodál mrouskají opice a potom jsme se zvedli také.

Prošli jsme dlouhými alejemi vysokých stromů a když jsme se dostali na silnici, stopli jsme si Vikram. Uvnitř už  sedělo pět nějakých číňanů a číňanek, louskali buráčky, házeli šlupky na podlahu a pořád se křenili. Z reproduktoru vyřvával populární hit a jelo se. Vystoupili jsme si za mostem a šli zpátky pěšky nádhernými uličkami, tím nejklasičtějším asijským tržištěm, jaké jde tady spatřit. Měli tu absolutně všechno. Seděly tu prodavačky zeleniny a ovoce, obchodníci s látkami, s kuchyňskými předměty, s hudebními nástroji, truhláři, co vyrábějí své zboží přímo na ulici, zaprášení chlapíci tu tahají těžké pytle s moukou, vedle se zvadle krčí slepice napěchované v dřevěných klíckách, o kus dál obchodníci s vonným kořením všeho druhu, pekaři, kováři… Nemohu vyjmenovat tu pestrou mozaiku všech řemesel, co tu najdete. Jisté je, že tu najdete všechno. Lidé živě debatují a smlouvají, všude to hučí, cinkají zvonky kol a troubí klaxony mopedů, ohromný býk táhne dvoukolák s nákladem, jinde jako pohon slouží lidská síla. Je v tom tolik života! 

V DehraDunu jsme pobyli jenom den, málo na poznání města, ale dost na zjištění, že je to pěkné město. Připadlo mi, že tu ani není tolik špíny jako v jiných městech, ani tolik žebráků, lidé tu masově jezdí na skútrech, včetně žen. Sedí ve svém barevném sárí na mopedu a drandí si to ulicemi. Dehra Dun se na první pohled přicestovalce nemusí zdát nijak odlišný od jiných indických měst, ale při bližším pohledu zjistíte, že má svoji jedinečnou atmosféru.

Ráno jsme zaplatili za nocleh a vydali se na autobusové nádraží, odkud jezdí pravidelné spoje do Rishikeshe. Náš autobus jsme nemuseli hledat dlouho. Řidič se tam s ním všelijak točil, popojížděl po nádraží, couval, řadil, vyjel ven na silnici a zase zajel zpátky dovnitř, divže přitom nevylisoval na příjezdovou zeď lidi, kteří před ním uskakovali a pořád u toho dokolečka vykřikoval: „Rišikeš Rišikéééš! Rišikeš Rišikéš!“ Točil se tam jak holub na báni. Jo, je to paráda, v Indii cestovat. Není to opravdu nic hrozného, je to fakt zábava a dobrodružství, žádná nuda. Postupně vyšplhali do poskakujícího autobusu ještě nějací pasažéři a jelo se. Chvíli se autobus prodíral zacpanými uličkami města, až jsme se vymotali na hlavní silnici. To je také úžasné. Lidé tu prostě jedou zácpa nezácpa dokud to jde, neobtěžují se udržovat nějakou frontu, když některý z nich uvidí někde mezírku mezi auty, už je tam. Až z toho pak vznikne v nějaké ulici strašlivý uzel zamotaných aut, to pak všichni všelijak popojíždějí, couvají, troubí, lidé kolem zvědavě přihlížejí, nějaký chlapík s cigárem v ústech se do toho vloží a začne gestikulovat na auta, jak má kdo kam projet a nakonec se vždycky během relativně krátké doby nějakým zázračným způsobem vozidla rozuzlují a jede se dál.

Projížděli jsme krásnou krajinou a asi po třech hodinách jsme dorazili na místo. Jsme v Rishikeshi, jednom z center duchovního života Indie. Nechtěli jsme zůstat někde v centru města a dovezli jsme se motorikšou k mostu na severu. Za ním je oblast s ášramy a tam směřují naše kroky. Je to tu nádhernější než jsem čekal. Městem protéká Ganga, která je tu však úplně jiná než dole, třeba ve Varanásí. Tady místo klasicky bahnité barvy známé z Varanásí září voda azurovou modří a divoce se valí z kopců přes veliké kameny jejího koryta. Na protější břeh vedou dva mosty. Jeden je o něco severněji, po tom druhém právě kráčíme. Houpá se nad vlnami, je to celkem úzká lávka, po stranách posedávají žebráci, občas tu projede skútr nebo projde kráva. Když se podíváte dolů do vody, můžete spatřit veliká hejna dlouhatánských ryb, jakými se naše české toky nehonosí. A druhý břeh, to je místo vyhrazené ášramům. Nevím, kolik jich tu stojí, ale je to hodně. Říkali jsme si, že se v nějakém ubytujeme, protože by mohl být levnější než hotel. Zastavili jsme se na lavičce k odpočinku a cigárku. Vedle seděl nějaký starý muž, prodával korálky a zpíval mantry. Kdykoliv jsme během těch dní tady šli kolem, vždycky tu seděl a zpíval. Zastavili se u nás dva mladí sádhuové a chvíli jsme si povídali. Jejich nabídku na pokouření z čilumu jsme z praktických důvodů odmítli s vysvětlením, že si nejdříve musíme najít bydlení. Dala se s námi do řeči také jedna procházející starší Indka. Znala Prahu a Čechy, prý procestovala celý svět a kdybychom něco potřebovali, dala nám svoji adresu. Pak se k nám přifařil takový mladíček a říká, že ví o levných hotelích a ášramech. Nabídka šedestát rupií za pokoj se nedala odmítnout.

Pokoj v Rama Hotelu byl náš. Domácímu tu všichni říkali familierně Baba a také tak vypadal. Shrbený dědek s očima vypoulenýma tím, jak je neustále musel zaměřovat vzhůru, aby je dostal do vodorovné polohy se zemí a viděl něco víc, než jen špičky svých tenisek. Šoural ty svoje láptě po zemi rychlostí šneka, což člověk ocenil zvláště když se vracel v noci do hotelu a průjem si už žádal neodkladného vyřízení. Vrata už byla zamčená a než jste se dovolali na Babu a on se došoural, bylo leckdy opravdu za minutu dvanáct. Platit chtěl vždycky předem a peníze třikrát až pětkrát přepočítával zpomalenými pohyby svých prstů. Náš pokoj byl naproti jeho kancelářské budce stojící na dvoře, před kterou spával na proutěné posteli a než usnul, nacpal se jídlem a pak hlasitě říhal a prděl. Potom zapnul šílený agregát bůhví k čemu a za zvuku kompresoru byl uklimbán ke spánku. Vypadal fakt jako nějaká stará bába. Ale byl to vpodstatě dobrák a hnil tady v tom hotelu, ven vycházel jen zřídkakdy. Nabídnul nám, že se tu na střeše pořádají kurzy jógy s učitelem, který tu bydlel, ale s díky jsme odmítli. Často jsme slyšeli učitele, jak bravurně bubnuje v pokojíku na tabla.

Protože Rishikesh bylo poslední místo našeho pobytu v Indii, už jsme si jenom těžce užívali. Tohle místo je na to jak stvořené. Když jsme sem přijížděli, říkal jsem si, jak to tu asi bude vypadat, byli tu kdysi Beatles a teď sem jezdí samí zápaďani najít si svého gurua… Všechny obavy byly zbytečné. Je tu opravdu nádherně. Pravda, potkáte tu dost bílých týpků, co mají namalované bindu na čele a dělají ze sebe Indy, jak to jen jde. Spousta jich tu bydlí v ášramech i několik let a učí se tu meditovat. Nic proti nim nemám, jsou to mírumilovní lidé a to je pozitivní věc. Ale ty ášramy jsou tu dost pofidérní. Když jsme se tu byli v jednom takovém zeptat, seděli tam dva chlápci v oranžových rubáších, dlouhé plnovousy, bindu na čele, ruce plné zlatých prstenů a když jsme vešli, přestal se ten jeden šťourat v nose a s mírumilovným výrazem se zeptal: „Namasté, jak vám mohu pomoci?“ Na ty nejlacinější pouťové chytáky tu lapají poznáníchtivé bělochy, kteří sem přijedou s dobrou vírou, že tu naleznou samé produchovnělé bytosti. A s tím tu oni počítají. Tenhle náš zápaďan, který doma duchovně prahnul až byl vybičován k tomu odejet do takovéhle země a najít tu svého učitele, si předtím jistě už stokrát představoval to setkání. A teď tu konečně stojí, takže už stačí jen pohled na patřičný oděv, korálky, bindu a slovo Spirit doprovázené uhrančivým pohledem a přísně zvednutým prstem a náš nebohý zápaďan upadá do extáze. „Opravdu to tu mají!“ Ale v zemi, kde lidé umírají hlady, se samozřejmě ani spiritualita nevyhnula té zhoubné nemoci jménem byznys. Proto je třeba zachovat chladnou hlavu. Ne že by Indie nebyla duchovní zemí, naopak, je to tu všude, cítíte to na každém kroku, ale je to pod povrchem, je to hluboce zakořeněno všude ve všech těch lidech, je jim to vlastní a přirozené, cítíte to z jejich chování, z toho, jak reagují na různé situace, třeba i z toho, že vidíte, jak tu nechávají volně žít mezi sebou zvířata, z jejich všeobecné mírumilovnosti, veselosti a tolerance, kterou tu všichni projevují. Ale když svou duchovnost někdo začne prodávat, něco není v pořádku. Když jsme se zeptali na kolik by nás tu přišlo ubytování, museli jsme Babovi přiznat jeho kulantní ceny. Ikdyž tu nebyly také vysoké, Baba vyhrál. Pak nám dali leták s fotkou jejich gurua (každý ášram má svého), na kterém jste se mohli dočíst story o tom, koho všeho zachránil, vyléčil a jaké dechberoucí zázraky vykonal, jaký je to bezchybný, nesobecký a čistý člověk, který by se nejraději rozdal a pak nám řekli, že tu můžeme navštěvovat jeho kurzy za pětset rupií na hodinu. Pěkně děkuju! Z toho tu oba budeme žít jako králové dva dny, ne jen hodinu! Ale pro takové amíky to je koneckonců asi zanedbatelná částka a koupit si svého gurua za nějakých dvanáct doláčů na hodinu není zas tak mnoho. Nicméně díky, snad příště… A šli jsme se vyvalit na břeh Gangy.

Potkali jsme se tam s naším dohazovačem hotelů. Měl nádherné jméno. Jmenoval se Krishnananda Saraswati Maharaji, to si pamatuji. Byl to takový místní zlodějíček a na vedlejší úvazek si přivydělával tím, že vodil turisty do hotelů a tam zinkasoval něco od hoteliéra za to, že mu přivedl hosty a od hostů, že jim našel dobré ubytování. Měl něco s nohama, měl je nějaké pokřivené a oteklé, takže chodil svou typicky šmajdavou chůzí, ale zjevně mu to nijak nevadilo. Akorát toho využíval, když potřeboval dát najevo, že je chudák hodný soucitu a hlavně almužny. Bydlel tu v jednom z ášramů, ale pocházel z Delhi. Anglicky uměl jenom pomálu a jeho nejužívanější slovo bylo „directly”. Byl to takový dotěra, ale byla s ním legrace. Měl s sebou ganju, tak jsme si s ním zakouřili. On si potom ubalil druhého jointa, třetího… Když šel vedle nás, všimli jsme si, že už je úplně na popel. Šmajdal se, v očích nepřítomný výraz. „Dyť my jsme ho strašně zhulili!“ Rozesmál se Vlad. Vešli jsme do zahrady jednoho ášramu. Prohlížíme si to tam a koukáme, že k nám jde nějaký Ind. My děláme, jako, že si to tu po turisticku prohlížíme, „Namasté, nice place…,“ a ten podivnej týpek že k nám vůbec nepatří. Ten člověk došel až ke Krishnanandovi a promluvil na něj. Ten se s úlekem otočil, protože ho doteď neviděl a podíval se na něj šíleným pohledem vyhulence. Navíc mu mezi prsty ještě dohoříval joint a jak známo, v ášramech se nesmí požívati nijaké drogy. Odcházeli jsme pryč a slyšeli, jak mu je spíláno v jeho mateřštině, otočil jsem se a ještě jsem zahlédl, jak ho ten chlapík drží za rameno jako nějakého uličníka přistiženého při činu. Ale nakonec mu to asi prošlo, protože jsme ho večer viděli, jak si to zase šmajdá ulicemi v dobré náladě. Co mu taky kdo může.

Dny jsme trávili víceméně jenom procházkami po břehu a vyvalováním na kamenitých plážích se stříbrně se blyštícím pískem a ohromnými balvany. Potkávali jsme tu sádhuy, kteří tu bydleli v různých přístřešcích a pokuřovali z čilumů. Byli mezi nimi opravdoví jogíni i obyčejný flákači. Sádhu je prostě člověk, který se zřekne domova a všech světských věcí, všech vztahů a pout a putuje zemí, žije z toho, co si vyžebrá, všechno, co má, je jedno oblečení, často jenom kalhoty nebo látka kolem pasu, nějaká přikrývka, mošnička a nádoba na vodu. Putuje, žebrá a dělá si naprosto co chce. Nehledejte v tom nic víc. Když se totiž jen nad tímhle popisem zastavíte, zjistíte, jaká je v tom ohromná síla. Nemají závazky k nikomu a k ničemu, mohou dělat, co se jim zlíbí,  jsou naprosto pány svého času a života, každé ráno se vzbudí a je jen a jen na nich, jak se svým novým dnem naloží. Jsou  ztělesněním svobody a všem to čiší z očí. Můžete jim z nich vyčíst tu ohromnou sílu a klid, které vám dá tohle rozhodnutí. Rozhodnutí stát se sádhuem, svatým mužem, člověkem zřeknuvším se všeho, co ho poutalo. Tohle rozhodnutí tu lidé ctí. Kdokoliv, kdo se tu rozhodne k duchovnímu hledání, je tu ctěn a respektován, narozdíl od zemí západní kultury, která to bere spíš jako úchylku člověka, který nevydržel nápor „tvrdé reality“, ve které jsme všichni odsouzeni žít. Ale ten soud jsme nad sebou vyřkli my sami. Východní nauky říkají prostě jenom to, že realita je taková, jakou si ji sami uděláme, nic víc. Když říkáme, že je tvrdá a nemilosrdná, máme ji mít. Když sádhu říká, že celý vesmír je láska, má ji mít. Je snad nějaký důvod, proč by to tak být nemělo?

Někteří sádhuové praktikují jógu a meditují, postí se i všelijak sebetrýzní, jiní prostě jenom putují zemí, posedávají a hulí. Všichni sádhuové strašlivě hulí. Každý den, pokud jim to zásoby dovolí každou půlhodinu dne(!), se přikuřují ze svých čilumů a věřte, že to, co kouří, je čirá hrůza. Je to ganja nebo čaras míchaný často s durmanem a je to taková síla, že když jsem si s nimi zakouřil, ustřelilo mi to hlavu. A oni v tomhle stavu normálně chodí a mluví s lidmi. A to, co říkají, má hlavu a patu. Takže asi úplně normální nejsou. Něco svatého na nich bude. Jeden z nich dokonce, když viděl, že máme foťák, sáhnul do mošničky a vytáhl také jeden. Normální automat. „Ja, baba have camera! Baba is travelling! Jasně, baba má taky foťák, baba cestuje…“ řekl na náš údiv s vážným výrazem. Pak nám ukazoval fotky z jejich festivalu Khumb Méla, na kterém se každý rok shromáždí tisíce sádhuů, všichni jsou úplně nazí a pořádají různé soutěže a meditují. Jeden z nich nám říkal, že tu mohou bydlet zadarmo i několik dní v ášramu, ale on to nemá rád, protože mu tam dávají jasně najevo, kdo je tam pánem. „Mám rád volnost. Být jako leopard, divoká kočka, ne ovce.“

Jeden starší sádhu se šedivými dredy, v tílku, kolem beder uvázanou dlouhou látku, v moderních sandálech kosmického věku a s uzlíčkem přes rameno dokonce věděl, že Čechy byly dříve Československo a před kolika lety se rozdělily.

Jednou jsme šli kus za městem a tam u cesty seděl jeden takový sádhu v černých dlouhých šatech, dredy svázané do komínu oranžovým šátkem, vedle něj seděl jiný s řídkou bradkou, pichlavým výrazem v oku a neustále se usmíval. Ten první hrál na píšťalu. Dali jsme jim asi dvacet rupií, sedli si vedle nich a poslouchali. Hrál nádherné dlouhé a proměnlivé písně, prý velmi staré písně a já se přitom úplně vznášel po všech těch horách a lesích, ze kterých sem ti svatí muži přišli před zimou a kam se zase na jaře vrátí.

Cestou zpátky jsme se zastavili na jednom ghatu u řeky. Přišel k nám pes, posadil se před nás na schody, zadíval se mi tím nejsmutnějším výrazem do očí a položil mi na koleno svou tlapku. Slyšel jsem ho, jak říká: „Kamaráde, já mám takový hlad a ty máš v batohu určitě něco k snědku. Dej mi, prosím, kousíček...“ Otevřel jsem baťůžek a dal mu kus chleba. Slupnul ho a zopakoval svou prosbu. Dal jsem mu ještě kus, on ho zase zbajznul a svojí prosbu uplatnil na Vlada. Ten mu dal tedy do třetice, on to zhltnul, poděkoval a odešel. Ten pes věděl, co se sluší a patří…

Jednou jsme seděli na břehu mezi kameny a přišel k nám jeden asi třicetiletý sádhu. Dal se s námi do řeči. Byl vyhublý, svlečený do půl těla, dredy ovázané červeným hadrem. Tělo měl natřené bílou hlinkou, na čele tři oranžové pruhy. Nabídl jsem mu cukroví, co jsme si koupili - medové špalíčky obalené v sezamových semínkách. Řekl, že si vezme jen jeden, protože už dlouho nic nejedl. Opíral se o balvan a říkal, že teď drží půst, že ani nesedí a ve stoje i spí. „To pro mého pána Šivu!“ a ukázal rozmáchlým gestem nahoru do kopců. Na protější břeh nad řekou přišla skupinka bělochů s nějakým guruem a začali tam meditovat. Dívali jsme se na ně a přišlo mi na nich něco trochu legračního. Sádhu se na ně podíval a začal nádherným hlasem zpívat: „Haré Krišna haré Krišna, Krišna, Krišna, haré haré…“ Bylo nádherné sledovat ty dva břehy. Na jednom bílí lidé, kteří sem přišli hledat něco, co si myslí, že jim schází a našli tu svého gurua za pětset na hodinu a pak se vrátí domů a budou se snažit žít lépe, ale tím stejným způsobem, jako žili dosud. Na druhé straně člověk, který se zřekl všeho, celý svůj dřívější život nechal bez ohlédnutí za sebou a jediná jeho jistota je nyní pro něj to, že je teď tady a je živý a z modré oblohy na něj svítí slunce, nemá minulost ani budoucnost, jenom Teď a bude se takhle do smrti toulat touhle zemí a zpívat si a meditovat a milovat Šivu, svého ochránce na svojí pouti za svobodou. Z té postavy vedle mě vyzařovala svoboda, vůle, síla, klid a zároveň syrovost až hrůza z toho, co ten člověk je zač, k čemu až se to vlastně dokázal rozhodnout.

Jednoho dne jsme zavítali do města, protože jsme se dozvěděli, že tady vyrábějí opravdovská himálájská didgeridoo. Původní obchůdek byl zrušen, ale doptali jsme se a navštívili jsme přímo dílnu, kde je vyrábějí. Sedí tu vyplešatělý chlapík, vzadu my zbylé vlnité vlasy spadají na ramena, v uchu náušnici, ostře řezané rysy, pokuřuje velkého jointa a přitom seká do rozpůlené klády drážku. Mají tu didgerida jak bambusová, tak i dřevěná, vyrábějí i bubínky. Bambus vydlabávají narážením na rovnou ostrou tyč, dřevěná didgerida rozříznou napůl a sekají dlátkem drážku. Potom to slepí tak, že to fakticky vůbec nepoznáte. Má tu opravdu nádherné kousky nejrůznějších tvarů, točené do vrtule a s nádherným zvukem. A hrát, to teda umí. Vlad si s ním domluvil, že mu tu nechá to svoje amatérsky vyrobené z Bodhgayi a za malý doplatek si vybere nějaké jeho. Druhý den jsme sem zašli a výměnu provedli. Byl tu ještě jeho kámoš, vypadal jako nějaký pirát, velké kruhy v uších, vestičku, také kouřil velikého jointa a dlabal při tom dřevo. Proběhla výměna, dokonce dali Vladovi na didgeridoo i ušitý futrál a návod jak správně foukat. Ti chlapíci tu byli neskutečně v pohodě.

Ale nenávratně a nemilosrdně se do naší pohody vplížila skutečnost, že nám za tři dny letí letadlo zpět do studené a šedivé Evropy. Rozloučili jsme se tedy s Babou, věnovali mu pár nesmyslů, co jsme nechtěli tahat s sebou zpátky domů, v jednom ášramu jsme si na velikých miskových vahách ještě před cestou cvičně zvážili naše batohy a potom už se vezeme Rikšou za čtyři rupky do města a tam vyrážíme autobusem zpátky do Delhi. Sbohem, Rishikeshi, sbohem Gango, slibuju na holej pupek, že se sem jednou vrátím!