Do Delhi jsme dorazili asi za šest hodin, někdy za tmy, na jedno z autobusových nádraží někde úplně na severu města, vedle šílené autostrády. Tady na těch neutěšených průmyslových periferiích žije po ulicích strašně chudáků bez přístřeší. Ulovili jsme motorikšu, ale když už jsme byli napakovaní vevnitř, začal ten rikša mlít něco o nepokojích muslimů s hinduisty na Paharganji… „Fuck you, man! Everything you are telling us are just big bullshits! You will take us to Paharganj or we‘ll fuck you! Do you understand? No Paharganj - no money!“ Tentokrát mu to nevyšlo. Coby ostřílení cestovatelé jsme s ním tentokrát během chvíle vyjebali, že si to za rámeček rozhodně nedal. Koukal, chudák, dost vyplašeně, snad by se i červenal, kdyby byl bělejší. Vložili jsme do toho odvetu za všechna ta příkoří, co nám tu byla způsobena jemu podobnými. Vystoupili jsme a šli dál po směru jízdy. Za chvíli se v hloučku rikšů nakonec vždycky najde nějaký, který vás rád dopraví tam, kam chcete za částku, kterou chcete, pokud je tedy rozumná. Jeden takový nás dojel. „Come in!“ „Paharganj?“ Na souhlas zahoupal hlavou ze strany na stranu, to tady v Indii znamená totéž, co naše pokývání, tak jsme si nastoupili a ikdyž jsme neměli tuchy, jestli nás opravdu veze tam, kam chceme, asi po dvaceti minutách jsme přeci jen vystoupili na Paharganji. Ubytovali jsme se v našem oblíbeném hotelu Kamal v postranní uzoučké uličce zhruba uprostřed Paharganje, kde měli vždycky nějaký pokoj volný a jen za pouhých 110Rp, což byla na Paharganj opravdu výtečná částka, nenašli jsme tu levnější. Většinou tu mají pokoje tak za 250Rp a více a nejsou moc svolní slevovat, protože turistů jim sem denně proudí víc než dost. Tedy v sezóně, jindy je to levnější, ale zato vám tu buď lije jak z konve nebo se vaříte v padesáti nebo více nad nulou.
V těch dvou dnech jsme
nakoupili nějaké prezenty přátelům, sobě jsme od Tibeťanů na Janpath
Road koupili pořádné vlněné svetry, abychom v Evropě nezmrzli, procházeli
jsme se po známých místech, povozili se rikšou, kouřili při tom jejich krátká
cigárka a nasávali do sebe všechno to dění kolem, vdechovali plnými doušky
Indii, ze které se nám ale ani trochu nechtělo. Teď, když už tu jsme
naprosto jako doma, to tu musíme opustit…
V hotelu jsme řekli, ať nás vzbudí v půl páté ráno, v půl šesté nám jede z Connaught place bus na letiště. Venku na ulici jsme si zvážili znovu batohy s přírůstky dárků, abychom se ujistili, že splňujeme limit Air India dvacet kilo, váha nám do ranního ticha zařvala nějakou indickou vypalovačku, vyjel z ní lístek s obrázkem usměvavé slečny a sdělení, že jsem šetrné, spořivé a přemýšlivé povahy a můj batoh, že splňuje limit. O vlásek… Vzali jsme si šlapacího rikšu na Connaught place, říkal, že je z Varanásí a měl píchlé kolo. Nicméně šlapal statečně, ikdyž to pak na nás tradičně zkoušel: „Podívejte, je ráno, já mám píchlý kolo, je to dřina…“ Dostal míň než požadoval, ale víc, než je v kraji zvykem, k oboustranné spokojenosti, myslím. Sluší se dát poslednímu rikšovi něco navíc. Jen nemusel mít k tomu ještě ty průpovídky, jakobychom ho oloupili a mohl výjimečně poděkovat. Ale to je koneckonců indická stylovka…
Bus přijel asi s dvacetiminutovým zpožděním a za svítání jsme dorazili na letiště. Za světla to tu vypadá docela dobře, to je divný…Kudy jsme to při tom příletu, proboha, vystupovali? Nebo že bych si tu už zvykl a to, co přiletivšímu Evropanovi připadá jako smetiště, odletivšímu se již jeví jako útulné prostředí?
Vystáli jsme frontu na Konráda Roentgena, dostali pečeť na baťohy, pak jsme vystáli frontu na letenky, vyplnili nějaký odletový formulář, Vlad musel ještě do roentgenu strčit svoje didgeridoo, kdyby to snad byla bazooka, potom jsme vystáli frontu na razítko do pasu, za ní nás odchytli nějací ostří hoši a začali nás prošacovávat. Ten hlavní byl takový indický James Bond. Měl vojenské kalhoty, tričko, sluneční brýle a slizký obličej. Asi jsme zaujali jejich pozornost naším vzhledem, snad, že jsem měl přes rameno bubínek. Chrastili s ním, pak si ho odnesli na roentgen, šacovali příruční batůžky a vyptávali se. Ale nic nenašli, mršky… Pak už to šlo jak na drátkách. Jedno cigárko a za chvíli jsme byli v letadle. Ne, že bych necítil lásku ke své rodné vlasti, naopak, tady, tak daleko od ní, jsem si leccos uvědomil, ale moc se mi do ní přeci jen ještě nechtělo. Když se letadlo odlepovalo od runwaye, cítil jsem se všelijak. To, co jsme tu prožili, to někdo neprožije za celý svůj bídný život. To, co jsme tu poznali, to co jsme tady celé ty dva měsíce dělali, to všechno mě naplnilo pocitem, který se dá velmi jednoduše vystihnout jediným slovem: Je to slovo Žít.
Přelétávali jsme nad nádhernými skalnatými pláněmi Kavkazu, dívali se do chřtánu sopky, jedli, pili, spali, poslouchali rádio, shlédli film Godzilla a už jsme tu. Vítej Evropo, ty naše stará mámo... „Ty vole, von je tu sníh!“
13:15, přesně na čas, přistáváme ve Frankfurtu. Výstup šel jako po másle, snad do dvou minut jsme byli u baťohů, pak jsme prošli pasovou kontrolou a ocitli jsme se v hale, kde náš výlet začínal. Sedli jsme si na kožená křesílka, zakouřili si, došli jsme si na záchod. Čisťounký vypulírovaný záchod se splachováním, stačí stisknout tlačítko. V obrovském zrcadle jsem se zase po dvou měsících pořádně uviděl, protože zrcadla, co se nám naskytla v Indii, byla různě rozbitá, olezlá, oprýskaná, pokud tedy vůbec byla. Díval se na mě z něj divý snědý mužík s typicky indickým pohledem a povídá: „Čau brácho, vítej v Evropě!“ Lidé kolem chodili v zimnících a kožichách. Tak jsme si na tričko navlékli všechno, co jsme měli, další tričko, košili, nějaké hadry z Indie a na vrch teplý svetr a šli jsme se zaobírat tím, jak se dostaneme domů. Musíme jet přes celé Německo a v kapse máme pár marek. Původní myšlenka na stop se ve zdejších mínus třech stupních rozplynula. Ale v Rishikeshi jsme se dozvěděli od jedněch lidí, že tady v Německu funguje taková věc, že si až pět lidí může dohromady koupit jízdenku za 35DM, na kterou od pátku večer přes celý víkend můžete jezdit druhou třídou osobáky po celém Německu. V přízemí letiště u nádraží jsme našli nějakou turistickou kancelář a tam jsme se dozvěděli, že na jiný způsob dopravy stejně nemáme, takže nám vytiskli parádní itinerář Frankfurt - Liberec, kde byly všechny naše přestupní stanice, bylo jich asi patnáct, s časy příjezdů i odjezdů a s čísly nástupišť. Mají to tu fakt parádně zorganizované.
Někdy v půl páté jsme nastoupili do našeho prvního vlaku a jelo se. Vlaky tu mají příjemné a vždycky jsme v pohodě seděli. Jediná nevýhoda bylo čekání, protože s nastalou tmou značně přituhávalo. Na džíny jsme nasadili ještě indické kalhoty a vzali jsme si i větrovky. Ale kosa nám byla pořád. Jednou jsme z jednoho nádraží na druhé jeli dokonce autobusem skrze nějaké vesničky, potom nám přes půlnoc čtyři hodiny nic nejelo, v čekárně byla zima a nějací čtyři podivní rusáci, co pořád někam telefonovali a obcházeli sem a tam, tak jsme si vlezli do stojícího vlaku a dobře jsme udělali. Byl nádherně vytopený, dvoupatrový a měl dokonce polstrované lavice, na kterých se dalo v pohodě spinkat. Už jsme to také potřebovali jako sůl. Ráno jsme se rozjeli a cesta pokračovala. Ubírali jsme se německou zasněženou krajinou přes města a vesničky, venku byly vánoce, rudé slunce vycházelo nad zasněženými lesy a loukami, z domečků se kouřilo… Včera tropická vedra, dneska vánoce. Jak je ta země velká a pestrá!
Dorazili jsme do Zittau, tam stáli celníci a Vlad jim povídá: „Dobrý den“. Připadlo mi to tak divný, ten náš pozdrav. Prohodili jsme s nimi pár slov a jsme v Čechách. Motoráčkem se vezeme do Liberce. Průvodčímu, mladému klukovi, říkáme, že nemáme žádné české prachy, nabízíme mu indické sušenky a on nás nakonec nechává jet zadara.
Jsme v Liberci. Ještě si vyměňujeme marky na koruny a je to. Čeští lyžaři, běžkaři, nějaká škola v přírodě a všichni mluví česky, nápisy jsou česky… Zašli jsme do hospy u nádraží na čaj a něco k snědku. No jo, to je klasika. Sedí tu ty typický mongoloidní český pivní strejcové, co nasávaj už od rána to svoje pivko, vedle na tabuli jsou křídou napsaný jako nabídka dne takový zvěrstva jako pečené vepřové srdce, sekaná, utopenci, všelijaký omastky, plece, srdce, játra, hrudníky, mozky... Až se mi z toho poněkud zvedl můj orientem roztesknělý pajšl. Všechna čest, Češi jí fakt jako prasata, to se musí nechat. Nakonec si dáváme čajík a svíčkovou. Ale sakra, vždyť to je vlastně maso ze svaté krávy! No, ale taky je to klasický český oběd, ne? Knedlíček, táák… Je to docela dobrý!
Po obědě jsme se vydali podívat na autobusové nádraží, kdy nám něco jede, ale zjišťujeme, že proti českým spojům jsou ty v Indii tedy daleko vstřícnější. Taková malá země, taková dvě významná města - Liberec a Praha a on tu jede autobus o víkendu jen ráno a večer. V trafice prosíme paní o nějaký tvrdý papír z krabice a o fix a už stojíme na výpadovce z Liberce s cedulí PRAHA. Stojíme a stojíme… Je bezmála nula, závěje sněhu, chybí nám teplá bunda, co by zahřála a všichni na nás akorát brejlí ze svých vytopených plechovek a říkají si: „To jsou blázni, co, táto, stopovat v takový zimě…“ Auto nám zastavuje teprve asi po hodině a čtvrt. Díky bohu, ochotní krajané… Jak se přibližujeme k Praze, sníh řídne, až zůstává jenom holomráz. Vystupujeme na sídlišti Černý most a koukáme, jak tu stojí úplně nová stanice metra - Rajská zahrada. No, Kašmír se tak jmenuje taky, ale tohle Kašmír teda neni. Ale je to náš domov, no... Jsem tu z toho všeho vyjukanej jako při našem příletu do Delhi. Kulturní šok č.2. Na Palmovce se já a Vlad loučíme. „Po dvou měsících zase každej po svym. Divnej pocit. Tolik jsme toho spolu prožili… a teď jdeme každej na svojí tramvaj… Tak se teda měj…“
Jedu tramvají a koukám po lidech. Koukám jak spadlej z vyšně na všechno kolem, na všechny ty kosmický holky s třímetrovejma podpatkama, na všechny ty naše nezávislý teenagery, který tu jen tak bloumaj a nemaj do čeho píchnout, na všechny ty senilní zatrpklý a opuštěný důchodce, na všechny ty businessmany v oblečkách s mobilem přišitym k uchu, na vymírající druh našeho klasickýho českýho somráka, na všechny ty debily nabouchaný ve značkovym oblečení se zlatejma řetězama na krku a pomádou ve vlasech, na všechny ty pivní vyžilý chlápky a ženský, na všechny ty šedý průměrný slušný spoluobčany s dětma a kelímkama od mcdonalda. Ale jedu mezi těma lidičkama a mám je hrozně rád. Vždyť já jsem jedním z nich. Ecce Homo sapiens sapiens! Bože, vždyť já jsem doma!
