Krátké slovo úvodem

Milý čtenáři,

ještě předtím, než se ponoříš do následujícího vyprávění, zachycujícího dva měsíce cest dvou budižkničemů po severu indického kontinentu, rád bych Ti předtím řekl pár slov úvodem. Lépe řečeno, rád bych se tu v úvodu dopátral toho, proč jsem vlastně tuhle cestu podnikl a co pro mě znamenala.

Jisté je, že touhle cestou, kterou jsme s Vladem podnikli na podzim 1998, jsem se do Indie zamiloval a není snad dne, kdy bych si na ni nevzpomněl. Je to, řekl bych, až chorobná posedlost a já vím, že to není dobře, žít ve vzpomínkách, ale nemohu si pomoct. Jediné, co vím že chci, je být tam zase zpátky, být v Indii a vdechovat její opojnou a nezaměnitelnou vůni, procházet se mezi těmi smějícími se a pokřikujícími lidmi, stát na kopci tváří v tvář věčně zasněženým štítům jejích velehor, dívat se na její rozlehlé pláně, pole a vesnice z okna jedoucího vlaku, sedět za svitu hvězd u jejích svatých vod a sledovat máslové svíčky plující po vodě, slyšet její národ zpívat si její písně, vidět její národ klanět se jejím bohům…

Říká se, že po návratu z Indie se lidé rozdělí do dvou skupin. Ti jedni říkají: „Už nikdy!“ a ti druzí se tam pak celý život musí vracet. Následující řádky berte jako svědectví člověka z té druhé skupiny a jako takové jsou také psané. Někde možná příliš nekritickýma očima k Indii a očima příliš kritickýma k naší civilizaci. Jsem si toho vědom, ale jsou to moje pocity, pocity člověka, co tam byl jenom hostem. Jenomže na druhou stranu - co je to kritický pohled, objektivní svědectví a podobné žvásty. Výše uvedené rozdělení návštěvníků Indie do dvou skupin je nejpřesvědčivějším důkazem toho, že ve skutečnosti něco jako objektivita neexistuje. To, co jednoho poleká a naplní hnusem, jiného okouzlí. Jak zásadní rozdíl! Objektivitu lze brát pouze jako neuskutečnitelný pokus o kolektivní sjednocení  subjektivních pocitů a jako taková se pro mě jeví jako zcela bezcenná, ba dokonce škodlivá. A tak odložte, prosím, své předsudky, ale zároveň neberte moje následující úvahy a přesvědčení ani příliš vážně. To, co vám tu předkládám, je čistě jen ta moje Indie. Ne ta skutečná. Neponořil jsem se společně s těmi nejchudšími až na samé dno jejich beznadějné bídy, nedřel jsem se společně s venkovany za každého počasí od svítání až do soumraku na jejich tvrdých kamenitých horských políčkách s kusem zahnutého dřeva v ruce, divoká voda mi nevzala dům, ženu ani děti, neumíral jsem v padesátistupňových vedrech ve špíně ulic a smogu velkoměsta na choleru, neputoval jsem se svatými muži k pramenům Gangy jenom s dekou přes rameno a s nádobou na vodu v ruce, nepostil se s nimi pro nekonečnou lásku k Šivovi, neomýval jsem se se všemi těmi lidmi za úsvitu ve svatých vodách matky Gangy, necítil jsem  přítomnost věčnosti a lásky ve svém srdci ani z poloviny tolik jako oni…

Za ty dva měsíce jsme ujeli tisíce kilometrů, strávili na cestě čistý týden času, navštívili jsme na sedmnáct větších měst, vesničky, hory, doly, ale to všechno byl jenom zcela nepatrný zlomek z téhle rozlehlé, přepestré země, o které všichni cestovatelé píší, že ji pro její ohromnou rozlehlost a jinakost nikdy nemůžeme dokonale poznat a pochopit. A to jsou snad ty důvody, proč se tam chci vracet. Cítím, že Indie pro mne má stále ještě mnoho, co mi může dát. Dobře vím, že zatím jsem zůstal jen úplně na povrchu a věřte, jako cizinec je strašně těžké dostat se hlouběji. Je to svět tak jiný… Lepší? Horší? Takhle černobíle tuhle otázku nejde stavět. Svět je to naprosto, naprosto odlišný, ale lidé v něm žijí stejní jako my. Ukazuje nám, že my, lidé, můžeme žít jinak, než žijeme, mít zcela jiný pohled na svět, zcela jiný žebříček hodnot. Znamená to pro nás možnost poznat něco nového, poznat jiné alternativy žití a myšlení. A poznávání, to je to, co člověka obohacuje, drtí jeho pevné názory, pro které si nevidí ani na špičku svého nosu a činí ho tvárnějším, tolerantnějším, chápavějším, učí ho prostě jenom tak být a nechat být i okolní svět takový, jaký je a radovat se z toho a žasnout nad tím. Učí ho pokoře a lásce k životu skrze pochopení, že jiné neznamená horší nebo lepší, že jiné znamená pestrost a že pestrost znamená radost, učí ho vidět věci jen takové, jaké skutečně jsou ve své jednoduchosti, bez vymýšlení nějakých důvodů proč by měly být něčím jiným, učí ho, že ve skutečnosti je vlastně všechno tak jak má být. Myslím, že tohle je to, co odlišuje moudrost od rozumu. Rozum je vědění, moudrost je pochopení. A moudrost, to je přeci to, o co v životě jde, protože moudrost kráčí ruku v ruce s klidem v srdci. Není to snadné, stát se moudrým. A není snadné cítit klid ve svém srdci. Ale stojí za to alespoň to zkoušet.