Základní spisy a svaté texty

Kršna pravil: "Život je věčný fíkovník, jenž má kořeny nahoře v nebi a větve dole u země.

Posvátné chvalozpěvy jsou jeho listy. Kdo zná tento strom, je znalcem véd."

                                                                                                          ...Bhagavadgíta, XV/1

 

Hinduismus nemá žádnou svoji hlavní knihu, jakou je například Bible pro křesťany nebo Korán pro muslimy. Ale důležitých spisů a nejrůznějších komentářů a vysvětlujících pojednání má opravdu mnoho. Hinduistické spisy, nazývané "Šástry", "instrukce", nebo "poklady", se dělí na dvě skupiny: 

 

  • šruti (to, co bylo vyslechnuto)

  • smruti (to, co bylo zapamatováno)

Do šruti se řadí védy, upanišady a bráhmanské sútry. Označují se jako "to, co bylo vyslechnuto" proto, že jsou považovány za spisy, které byly lidem nadiktovány, sděleny, přímo Božstvím. Jako takové jsou dané a neměnné.

Všechny ostatní spisy se nazývají smruti, "to, co bylo zapamatováno", protože znění mnoha z nich pochází z dob, kdy se vše ještě předávalo z generace na generaci pouze ústní tradicí a do písemné formy bylo převedeno až mnohem později. Tyto spisy však nemají váhu neměnnosti jako šruti a s novými poznatky na poli duchovního života je možné je měnit. 

 

  • Védy

Slovo "véda" znamená "vědění". Védy jsou nejstarší hinduistické spisy. Je to vlastně sepsaná původně ústně předávaná tradice lidu z oblasti řeky Indus. Véd je čtvero a od nejstarší po nejmladší jsou to tyto:

  • Rgvéda (Vědění ve verších)

  • Sámavéda (Vědění v nápěvech) - přeskupení veršů z Rgvédy pro kněžské náboženské obřady

  • Jadžurvéda (Vědění o oběti) - doplňkové verše pro rituály, nazývané "jadžu"

  • Atharvavéda (Vědění atharvanů) - sbírka rituálů pro domácí použití

  • Upanišady

Slovo "upanišad" znamená "posaď se blíž", je to nabádání učitele žákovi, aby přisedl blíž a pozorně poslouchal výkladu. Upanišadám se též říká védánta, což znamená "závěr véd" a společně s védami tak tvoří ucelený védský soubor spisů. Byly sepsány později než védy, přibližně 700 - 300 př.n.l. a odráží tak období, kdy se původní víra, zaznamenaná ve védách, transformovala a rozšířila do něčeho, čemu dnes říkáme hinduismus. Mnoho hinduistických pojmů, jako např. karma, dharma, reinkarnace, vzniklo právě v tomto období. Toto období bylo ale významné pro celý svět, vždyť je to doba rozkvětu řecké filozofie, Gautamy Buddhy, Lao-C, Konfucia... Je možné, že některé ideje byly předávány mezi národy a tak se mohly vzájemně rozvíjet a inspirovat, neboť společné prvky najdeme téměř všude. 

Podle tradice je upanišad 108, ale ve známost se zapsaly především upanišady 11 - 13 a jsou to tyto:

 

  • Bhagavadgíta

     

    Bhagavadgíta, neboli "Píseň Pána" je pro hinduisty dá se říct "nejcenějším" a nejčtenějším spisem. Gíta je epická báseň, která je vlastně jedním z příběhů Mahabháraty, ale mnozí ji zařazují do pozdnějšího období. Děj se odehrává na bitevním poli na pláni Kuru, kde se znepřátelené rody Kuruovců a Pánduovců sešli k poslední bitvě o to, kdo z nich bude skutečným vládcem království Kuru. Ardžuna, který vidí, že jde do bitvy proti svým vlastním bratrancům a přátelům, se zastaví a pokládá otázku, proč má být prolévána krev těch, které miluje a ctí. Se svými pocity se svěřuje svému vozatajovi, blízkému příteli a rádci, bohu Kršnovi, který mu tak odpovídá vysvětlením toho, jak a proč musí člověk následovat svoji Dharmu. 

    Z duchovního hlediska se vlastně jedná o bitevní pole života, na kterém člověk bojuje se sebou samým o "království Boží".

    Gíta je tak shrnutím esence hinduismu skrze krátký, poetický a krásný příběh a je určitě nezbytná pro každého, kdo chce porozumět základním principům, na kterých stojí hinduismus.

 

  • Rámajána

Rámajána je nejmilovanějším eposem Indie. Její příběh je soustředěn na vyhnanství prince Rámy, který přišel o dědictví trůnu svého otce. Je doprovázen svým bratrem Lakšmanou a svojí ženou Sítou. Během jejich vyhnanství v lesích je Síta unesena démonickým králem Ravanou na jeho ostrov Lanku na jihu Indie. Ráma přijímá do svých služeb Hanumana, opičího krále, a armádu opic a vydává se porazit Ravanu a získat zpět svoji ženu Sítu.

V alegorickém smyslu Rámajána představuje lid árjů, "vznešených", který svůj vliv rozšířil postupně od severu až k jihu celé Indie, z mytického pohledu pak Ráma zosobňuje ušlechtilého člověka, který následuje dharmu a správný způsob života. 

  • Mahabhárata

Mahabhárata, společně s Rámajánou, jsou speciálním druhem hinduistických spisů, nazývaných Itihása, což znamená "to vskutku bylo..." Itihásy jsou součástí hinduistického kolektivního vědomí. Jsou to hluboké kořeny indické kultury a většina Indů je má vryty hluboko v srdci. 

Mahabhárata je velký epos o Indii. "Mahá" znamená "velký" a "bhárata" je tradiční pojmenování Indie a zároveň i legendárních předků indického lidu. 

Příběh se týká souboje mezi dvěma skupinami příbuzenstva o korunu království Kuru v severní Indii. Pánduovci ztratí své právoplatné dědictví na království ve hře v kostky s jejich příbuznými Kuruovci. Pánduovci tak stráví mnoho let ve vyhnanství a zažívají přitom mnoho dobrodružství a nakonec se utkávají se svými příbuznými ve vrcholné bitvě příběhu na poli Kuru. Pánduovci zvítězí a konec bitvy, stejně jako smrt Krišny, jsou symbolem konce Dvapara Jugy, třetí epochy v cyklu času, a předznamenáním Kali Jugy, věku sporů, ve kterém žijeme nyní.

Mahabhárata je neuvěřitelně dlouhou básní, její překlad se skládá z přibližně 12 svazků, proto je zřídkakdy čtena mimo akademické kruhy. Nicméně existuje mnoho výborných převyprávění, přístupných běžnému čtenáři.

 

 

 

Spisy vysvětlující rozličné formy manifestací Božství a detaily jeho uctívání se nazývají Agamy.

Filozofická pojednání, která vysvětlují poselství véd a upanišad, se nazývají Dharšany.

 

Na základě těchto svatých textů sepisovali pozdější duchovní vůdci různé texty vysvětlujících praktické aspekty víry pro její stoupence. Vyása nebo Bhadarayana vytvořili védántickou filozofii a dharma šástru, která společně s učením dalších svatých z dávných dob, byla později vysvětlována několika ačárji jako advaita šrí Šankarou, jako visištha-advaita šrí Ramanudžou, jako dwaitha šrí Madhavou a tak dále. Tyto pozdnější texty zformovaly podstatu hinduistické víry spolu s učením purán, agam a uctíváním různých forem a manifestací Boha tak, jak je to praktikováno v dnešní době. Tyto texty, založené na védách, upanišadách a dharma šástrách položily základy pro etiku a praxi hinduismu jako cesty života. Nekonvenční víry, neuznávající védy jako svatá písma, jako je buddhismus a džinismus, se odštěpily od hlavního proudu hinduistické víry.