Všichni vy duchovně hledající,

snad nepohrdnete jedním kratičkým příběhem, který bych vám rád pověděl. Odehrává se v Indii, ale dost možná se ve skutečnosti odehrál někde úplně jinde, dokonce možná u nás doma, v Čechách, snad jej autor zasadil do prostředí indického podhůří prostě jen proto, že má pro tento kout světa jistou slabost... 

V podhůří Himálaje právě vyšlo slunce na svou pouť za novým dnem. Svaté vody řeky Gangy se živě valí přes veliké kameny svého koryta, v jejích vlnách se třpytí první ranní paprsky a nad celým tokem se ještě líně převalují cáry posledních ranních mlh, které se pozvolna vypařují do modrající oblohy. Začíná další krásný horký den plný slunečního svitu, v zelených korunách stromů je slyšet radostné štěbetání barevných ptáků a rozverné dovádění opic. 

A prašnou cestou, vinoucí se podél břehu, šlape mezi oblázky pár snědých bosých nohou. Prošedivělý chlapík s majestátním plnovousem, v čistých, ale podle vzhledu nejspíš už dlouhá léta nošených šatech, přes rameno malou plátěnou mošničku, si to vykračuje novým slunečným dnem, neznatelně se usmívá pod vousy a pobroukává si jakousi starou lidovou písničku. A jak tak kráčí, tu zahlédne kousek ode břehu, hned vedle vzrostlého banyánového stromu, sedět v živé debatě skupinku čtyř druhů, poutníků jako on, sádhuů, svatých mužů, jak se jim tady v Indii říká.

Náš poutník došel k nim, zastavil se, odložil svou mošnu, pořádně se protáhl, až to v něm zapraskalo, zívl, pak zamžoural škvírkami svých smějících se očí proti slunci a pozdravil: "Namaskár. To bude dneska zase  další krásný den, co?" "Nojo, jak jinak, monzun už putuje k jihu...", odpověděl mu jeden z nich a jal se pokračovat ve svém vyprávění, do kterého náš nově příchozí vstoupil: "... A tak jsem v té jeskyni seděl a meditoval již patnáctý den, když se najednou přede mnou objevil samotný pán Šiva v celé své nepopsatelné nádheře a velikosti. Zaplavil mne oslnivým světlem, celý jen zářil.  Z mé hrudi vytryskla sama od sebe posvátná mantra: "Om namh Šivájá!" Prožíval jsem nesmírné blaho. A pak jsem uslyšel jasně Šivův hlas, který pravil: "To je jedno!" A vzápětí se rozplynul jako dým." Vypravěč se odmlčel a dychtivě v této své dramatické pauze přelétl očima všechny přísedící. Když v hloučku svých druhů zaznamenal pohnuté a zadumané mlčení, podle všeho ho to uspokojilo a promluvil dál: "Od té doby o tom musím neustále přemýšlet. Nepochybně to bylo něco velmi důležitého, ale co těmi slovy mohl mít velký Šiva ve skutečnosti na mysli?"

Promluvil sádhu s červeným šátkem na hlavě: "No, možná by sis měl vzpomenout, na co jsi myslel těsně předtím, než se ti dostalo toho zjevení, mohla by to být odpověď právě na to..." "Bane, bane", přidal se další, nejstarší z nich, "já si myslím, že to bude mnohem hlubší pravda, vždyť to bije do očí: To - je - Jedno! To je jasné, bábo: Chtěl říct, že to veliké To, to Všechno, Všehomír, je Jedno, jediné, samojediné, univerzální, je to Jednota. Óm namh Šivájá!" "Hmmmm..." ozvalo se souhlasné zamumlání. "Nojo," přidal se bába v oranžovém turbanu, "ale vždyť Šiva je totožný s Jednotou, takže kdyby chtěl říct tuhle pravdu, pak by to z jeho úst muselo znít: Já jsem Jedno!, případně podle kosmologie Véd: Já, Vishnu a Brahma jsme jedno, ale rozhodně ne To je jedno. Tím, že použil třetí osobu, zákonitě musel mít na mysli něco jiného než sebe sama. Proč by také říkal takovou samozřejmost, že Jednota je Jedna, to se snad rozumí, ne? No ale určitě to je nějaké důležité poselství."

Nastalo opět na chvíli ticho, jen řeka dál proudila přes kameny a hučela si tu svou. "Hmmm... No není to jen tak.", promluvil opět první sádhu. "Není to jen tak... hmm... mno... Co ty si o tom myslíš, bábo dží, měl tím veliký Šiva na mysli to veliké To, nebo něco jiného?!", zeptal se našeho nově příchozího poutníka, který po celou tu dobu stál zády k nim a mlčky mžoural škvírkami svých oči proti slunci do jiskřících vln proudící řeky. A jak tam tak stál, jen se pousmál na slunce a na řeku a řekl: "TO JE JEDNO." Pak zvedl svou mošnu a dal se zase zvolna do kroku. Byl horký slunečný den v Himáláji, v korunách stromů zpívali ptáci a vřeštěli makakové, řeka šuměla přes veliké balvany a po cestě kráčel poutník a pobrukoval si pod vousy jednu starou lidovou písničku...